Miloš Zeman a Václav Klaus se zúčastnili středeční poutní bohoslužby ve Staré Boleslavi na svátek svatého Václava. Miloš Zeman po bohoslužbě krátce promluvil.
Politici se samozřejmě bohoslužeb účastnit mohou, je to zvykem v mnoha zemích. Otázka je, jestli tam mají řečnit a především, zda někde mají v takové souvislosti má řečnit zrovna Zeman. Církev si samozřejmě může dělat, co chce, ale objevuje se pochopitelně otázka, zda by měl místo posvátné svým řečnickým angažmá poskvrnit člověk tak pochybný, jako je Miloš Zeman. Mluvit by tam samozřejmě mohl, třeba ve zpovědnici, pokud by byl katolík, ale jinak by bylo asi vhodné, aby se církev nenechala zatáhnout do jeho permanentní volební kampaně.
Zeman je lhář, osoba, která ničí politiku svého předchůdce Václava Havla, přítel agentů KGB, tedy spolupracovníků zločinné organizace pronásledující přes 70 let trvání SSSR křesťany, vlivová síla a hlásná trouba diktátorského Ruska a čínského režimu plošně porušujícího lidská práva. Kdyby byla naděje, že promluví na místě o pronásledování křesťanů v Číně, mohl by získat nějaké body, ale to on neudělá, protože by tím narušil čínské obchody pana Tvrdíka a spol.
Zeman po mši řekl: „Připomeňme si tato slova (‚Bůh láska jest‘ z Bible kralické) v době, kdy celá Evropa znovu hledá své kulturní kořeny v náporu islámského fundamentalismu, a snažme se učinit vše pro to, abychom se k těmto kořenům opravdu vrátili. A proto mi dovolte, abych vám popřál víru, naději a lásku.“
Sám fakt, v co Zeman věří, jak projevuje lásku a co je předmětem jeho nadějí, je nejspíš jeho vnitřní tajemství, tak jak je to u každého člověka. To je jakožto lidské osoby jeho soukromá věc, po které nám nic není. Můžeme mu jen popřát to samé.
Pokud jde o jeho veřejnou roli, tak nás to samozřejmě zajímá a nějak se nezdá, že by jeho počiny byly v souladu s nějakými evropskými hodnotami. Leda by za ně považoval ruské imperiální ambice a umístil Řím do Moskvy (Moskva je přece Třetí Řím a další nebude) a tvrdil, že navazujeme na Římskou říši. Pak ano, to by bylo srozumitelné. Samotné výroky na adresu uprchlíků, které doporučuje postříkat v našich pohraničních lesích vodními děly českých hasičů, ještě evropskou kulturu nedělají, stejně jako jeho řečnění na adresu islámu.
Od církve bychom očekávali to, čemu se říká prorocká role, tedy že půjde proti hlasu většiny a bude na svém poselství trvat i přes nepřízeň doby. Jak se píše v evangeliu svatého Matouše: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Matouš 5,13) Ježíš nemluví o cukru, ani o cukru a biči, ale o soli. Někdy to vypadá, že církev dovede zasolit jen tam, kde ji to nic nestojí.
Kněz Jan Milíč ve 14. století usoudil, že Antikristem je Karel IV. a vykládal to nahlas, tak ho na chvíli dvakrát zavřeli a pak zase pustili. Ano, mívali duchovní i ostrý jazýček, byť je to mohlo něco stát. A co kardinál Duka? Zatím varuje před tím, co nastane, až budou mít muslimové v Evropě 25 procent populace. Církev jistě umí mluvit i o věcech, které neexistují, ale čekali bychom, že stejně vehementně se vyjádří i k tomu, co opravdu jako problém existuje. Třeba k šíření nenávisti a mlčení o porušování lidských práv i tam, kde je to momentálně nevýhodné.
