Postava Pinďy byla jedinou hereckou příležitostí Zdeňka Lstibůrka, který se jako dospělý stal architektem. Například v Číně projektoval repliku Karlova mostu. FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Okupaci a konec války si mohli teď televizní diváci připomenout filmy Želary (Ondřej Trojan, 2003) a Po strništi bos (Jan Svěrák, 2017), na úděl perzekvovaných Židů poukázala Smrt krásných srnců (1986) Karla Kachyni (1. 5. 1924 – 12. 3. 2024). Ale trochu se zapomnělo, že právě Kachyňa natočil jako první asi tu nejskeptičtější vizi příchodu svobody ve filmu, který má v copyrightu už rok 1965 a jmenuje se nápadně propagandisticky a zároveň podvratně: Ať žije republika (Já a Julina a konec velké války).
To já v podtitulu je dvanáctiletý vesnický otloukánek Oldřich Vařeka (Zdeněk Lstibůrek), zvaný pro svůj malý vzrůst Pinďa, jehož pohledem se příběh pouhých několika dnů a zároveň několika let vypráví. Jméno Julina nese klisna, se kterou Pinďův otec (Vlado Müller) pošle syna do lesa, aby ji uchránil při ústupu Němců a postupu sovětské armády před úředním zabavením. A „konec velké války“, to je duben 1945 v moravské vesnici Nesovice, která doteď žila pod loajálním transparentem „Tato obec splnila všechny povinnosti k Říši“. A najednou se probouzí do dychtivě odbojného ducha, vyjádřeného při příchodu Rusů novým transparentem na témže místě „Ať žije republika“, skandováním „Ať žije Sovětský svaz, hurá, ať žije maršál Stalin, hurá“ a rychlým účtováním se zrádci, i když třeba jen domnělými.
Plno nádhernejch představ
Film měl být oslavou dvacátého výročí osvobození Československa Rudou armádou a s takovým zadáním také vznikal. Ale Jan Procházka (1929–1971), autor námětu a s Kachyňou spoluautor scénáře, mu vtiskl střízlivou, dokonce v nejednom ohledu bezohledně demaskující podobu. Pinďa je svědkem převážně jen lidské surovosti, hrabivosti a nakonec i mstivosti na těch nejnevinnějších, v jeho dětské mysli se přitom bezprostřední realita mísí se vzpomínkami, vznícenými vidinami a lyrickými scénami.
„Míval jsem plno nádhernejch představ,“ zazní trochu nemoravsky hned v úvodu filmu v jeho monologu, aby byl divák připraven na asociativní sled obrazů, jimiž si dětská duše kompenzuje ústrky od kamarádů, necitelného otce, který si na něm vylévá mindrák z bohatších sousedů, i od nich samých, jako je nabubřelý sedlák Kaderka (Josef Karlík). Střídají se denní i roční doby, statické scény s prudkými šarvátkami a honičkami, to vše na širokoúhlém formátu francouzského cinemascopu v celkové délce 135 minut, což už samo o sobě představuje nejen metráž dvoudílného filmu, ale zejména obsahově, a tedy i produkčně, projekt na svou dobu zcela grandiózních rozměrů.
A kdo by ho mohl zvládnout? S Kachyňou natočil Procházka už několik filmů, ale do tohohle se mu prý nechtělo. „Věděl jsem, že tam bude fůra koní, tanků, plno komparsů, nejnemožnější triky a finty a že právě on je ten nezmar, který by to mohl všechno zvládnout,“ napsal Procházka v roce 1965. A zvládl, včetně třeba vizí, kdy zapřažená Julina odtáhne před davem vesničanů celou stodolu, anebo když Pinďa letí k oblakům na papírovém drakovi.
Špatné svědomí za miliony
Látka se zřetelně ideologickým podtextem a posláním vznikala už od roku 1963, do kterého je datován stejnojmenný Procházkův román rodící se paralelně se scénářem. Vyšel v roce 1965, už po premiéře filmu, který dostal nejprve v lednu 1964 podobu literárního scénáře, 14. 5. 1964 byl zpracován technický scénář a od následujícího dne až do 18. 5. 1965 běželo natáčení. Tedy přes rok, patnáct dnů se točilo v barrandovských ateliérech, celkem 171 dnů v exteriérech ve Znojmě a okolí, ve Vysokých Studnicích na Jihlavsku, v Albrechticích, také v Kroměříži či v okolí Písku.
Něco takového bylo možné jen díky tomu, že realizace filmu Ať žije republika byla postavena jako koprodukční velkoprojekt Filmového studia Barrandov (FSB) a Československého armádního filmu (ČAF). Ze strany FSB ji garantovaly hned dvě tvůrčí skupiny, a sice nejen ta autorova Erich Švabík – Jan Procházka, ale i skupina Bohumil Šmída – Ladislav Fikar. Vedoucím výroby byl Vladimír Vojta, za ČAF garantoval výrobu vojenských částí Erik Hubáček. Hotový film stál na svou dobu neuvěřitelných 8,35 milionu korun, což byl skoro čtyřnásobek většiny tehdejších filmů, i posléze oscarový Obchod na korze (Ján Kadár, Elmar Klos, 1965) stál „jenom“ 3, 72 milionu.
Ale není divu: k dispozici bylo například devět stíhaček, tanky a veškerá dobová vojenská technika, množství koní a jiného zvířectva, rozsáhlý kompars pro davové scény. „Režisér musel vzkřísit starou Moravu, hledal poradce pro záležitosti tělocvičného spolku Orel, opatřovaly se původní stejnokroje Selské jízdy, s detailní přesností se musela navodit atmosféra někdejších okrskových hasičských cvičení. Nemluvě o církevních záležitostech,“ vzpomínal Procházka. To vše proto, aby konfrontací konzervativního života vesnice a následků okupace vyvstaly v obrazech konce války i ty nepřiznávané a raději zapomínané souvislosti. Jako je závěrečná scéna sebevraždy Pinďova dospělého přítele, pacholka Cyrila (Gustáv Valach), pod tlakem špatného svědomí vesnického společenství.
Výjevy chamtivosti a cynismu
Kameramanem filmu byl Jaromír Šofr (* 1939), který tak doslova poskočil do první filmařské ligy. A důvěra, kterou mu pedant a detailista Kachyňa věnoval, stejně jako druhému kameramanovi Jiřímu Machánovi, byla enormní, i když možná prvotním impulzem byla okolnost, že oba byli v té době vojíny základní služby a dostali to od ČAF prostě rozkazem. Když jsme v roce 2007 se Šofrem natáčeli do cyklu Zlatá šedesátá (Martin Šulík, 2009), popsal spolupráci na filmu podrobněji:
„Kachyňa odmítl předem kontaktní zvuk, poněvadž věděl, že kamery na to zatím nejsou, a tudíž že potřebuje kameru Arriflex 35 IIC, pohyblivou, i když postavenou na stativu. Nebylo k dispozici nic než jízdy, ale Kachyňa v hojné míře právě jízd využíval. Čili to bylo zase veliké štěstí, že tenhle už zavedený profesionál sáhl po mladém klukovi z FAMU. Záběry měl propracované, dokonale promyšlené, jen jsme vždy dohodli, odkud kam bude jízda, a on pak odešel hrát s fotografem Panáčkem nebo s maskérem Petřekem karty. Na hokru si rozdali partii dardy, zatímco se v neschůdném terénu stavěly dlouhé jízdy. Třicetimetrové, čtyřicetimetrové kolejové jízdy tam byly v honičkách běžné. Dala se tomu veškerá pracnost, to byla norma, zvlášť když šlo o Kachyňu, který už měl něco za sebou. A dynamika a pohyblivost toho filmu? To je Kachyňova zásluha. Vycházel z prostředků, které jako sám vystudovaný kameraman znal a šťastně jejich použití připouštěl.“
Podle Procházky měl běžný celovečerní film tehdy přibližně 400 záběrů, Ať žije republika jich měla 1 700! Už jen to spolu se střihem Miroslava Hájka dalo filmu nebývalou živost a uvolněnost, která jako by zároveň korespondovala s kritickou neortodoxností přístupu k dosud jen glorifikovanému tématu. Ani Hlavní správa tiskového dohledu, tehdejší cenzura, neměla ale námitek, a filmu dokonce přál i prezident Antonín Novotný, i když, jak v lednu 1968 řekl Kachyňa A. J. Liehmovi: „Nebyla v tom žádná logika ani názorová, ani politická, jen rozmary, taktizování, politikaření a nakonec zvůle.“ Taky ovšem Procházkovy stranické konexe a osobní přátelství s Novotným. Jinak totiž film vzbudil ve stranických kruzích jen nevoli. Uvedení ke květnovému výročí osvobození se nestihlo, premiéra proběhla až 5. 11. 1965 a pohled na „psychologické drama dítěte, jemuž se osvobození v mysli navždy spojilo s výjevy chamtivosti a cynismu“, jak film charakterizoval Josef Škvorecký, taky nevyvolával zrovna režimní nadšení.
Šifra lidské morálky
Dokonce pobouření pak prý vyvolalo uvedení Republiky v Sovětském svazu, ačkoli obraz příslušníků Rudé armády je oproti projevům chameleónství a prohnanosti domácího obyvatelstva vlastně vlídný. Se sovětským důstojníkem (Jurij Nazarov) prožije Pinďa dokonce krátké dobrodružství na motorce se sajdkárou, při němž ale sympatický muž nehrdinsky náhodně hyne německou kulkou, a to byl možná problém. Naopak na festivalu v argentinském Mar del Plata byla Republika v roce 1966 oceněna Velkou cenou, cenou argentinských kritiků a cenou CIDALC, další ceny získala v témže roce v San Sebastianu a v Uruguayi, doma byli Trilobitem oceněni Šofr za kameru a Hájek za střih.
Divné je, že žádného ocenění se nedočkal představitel hlavní role Zdeněk Lstibůrek (1951–2020). Nikdy předtím ani nikdy potom v žádném filmu už nehrál, celý příběh ale stojí jen na něm a na jeho prožívání, z plátna za víc než dvě hodiny prakticky nesleze. Vybrán pro roli byl z tisíců uchazečů, přišel kvůli ní o rok školy. „Co se po mně chtělo, to jsem udělal,“ řekl nám jednoduše při natáčení. A byly to i scény nebezpečné, například právě ta s drakem, kdy na něm visel v desetimetrové výšce bez jakéhokoli jištění, v tom byl Kachyňův realismus neúprosný. Anebo snová scéna s rodiči na motorce, kdy došlo k nárazu do zdi, naštěstí bez tragických následků.
A naštěstí také za celé natáčení povyrostl jen o čtyři centimetry a vydržel ho i fyzicky, přestože ho ke konci už nebavilo. „Zdeněk byl nejobtížnějším, ale také nejlepším dítětem, jaké jsme v průběhu svých filmů měli před objektivem,“ napsal o něm Procházka, i když namluvit ho musel Jan Kraus. Jako dospělý se Lstibůrek stal architektem, například v Číně projektoval repliku Karlova mostu.
V Pinďově postavě jsou zašifrovány vlastní Procházkovy zážitky z konce války v Ivančicích, včetně přísného otce a citlivé, ale submisivní maminky v podání Naděždy Gajerové. Stejné tanky osvoboditelů jako ve filmu vpadly ovšem o necelé tři roky později do země jako tanky okupantů, a to nad filmem i autorem brzo udělalo kříž. Do června 1970 Republiku vidělo 1 153 983 diváků, pak byla vyřazena z distribuce, necelý rok nato odešel i její autor a osiřelý režisér se začal po svém vyrovnávat se stejnou zlobou a závistí, jako jeho Pinďa. Šifra lidské morálky jako by jen pokračovala a i dnes vyzývá k luštění.
