Před Lichtenštejnským palácem v Praze, kde se konal summit Visegrádské čtyřky (V4), protestovali lidé i proti slovenskému premiérovi Ficovi (2024). FOTO: TASR / Profimedia
FOTO: TASR / Profimedia
KOMENTÁŘ / Komunistický režim se kromě násilné kolektivizace, znárodňování a tvrdého pronásledování církví vyznačoval i útlakem umění, kultury a inteligence na všech úrovních. Dělal to okamžitě po 25. únoru 1948 a k dokonalosti to dovedla Husákova normalizace v časech sovětské okupace. Jenže praktiky zločineckých totalitních režimů dnes můžeme znovu vidět i na Slovensku od nástupu nové Ficovy vlády. Z kulturních institucí jsou vyhazováni pracovníci na nejrůznějších stupních, hrozí likvidace kulturních center, malých divadel, muzeí a galerií.
Institucí v resortu kultury, kterou postihly normalizační praktiky, byla společnost Rozhlas a televize Slovenska (RTVS), již kvůli „politické nepohodlnosti“ změnili na Slovenskou televizi a rozhlas (STVR), čímž se dostala plně do rukou vládní moci. O svého ředitele přišla Kunsthalle Bratislava, která se na pokyn ministryně kultury Martiny Šimkovičové sloučila se Slovenskou národní galerií. Byla odvolána generální ředitelka Slovenské národní knihovny v Martině Katarína Krištofová a ještě týž den došlo k odvolání Zuzany Liptákové z postu ředitelky Mezinárodního domu umění pro děti Bibiana, kterou nahradila ekonomka Petra Flach, kamarádka ministryně.
Šikana a propouštění nepohodlných
Následovalo odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky, držitele prestižního francouzského vyznamenání rytíř Řádu umění a literatury. Oznámení o uvolnění z funkce mu bylo předáno ráno 6. srpna 2024 prostřednictvím dvou stokilových „goril“ a úřednice ministerstva kultury. „Připomnělo mi to časy StB, která ráno chodila oznamovat špatné zprávy do bytů,“ řekl tehdy Drlička. Novou ředitelkou divadla se stala – bez řádného výběrového řízení – Zuzana Ťapáková.
Hned další den, tedy 7. srpna 2024, byla z postu ředitelky Slovenské národní galerie (SNG) odvolána Alexandra Kusá pro údajně neefektivní řízení instituce. „Resort považuje za neakceptovatelný postup generální ředitelky při rekonstrukci budovy SNG, při které došlo k několika manažerským selháním,“ uvedla mluvčí ministerstva kultury Petra Bačinská.
Od jejího odvolání se na ředitelské židli vystřídali tři noví ředitelé (Anton Bittner, Miloš Timko a Jaroslav Niňaj), přičemž ani jeden z nich nemá odbornou způsobilost v dané oblasti a nerozumí poslání národní galerie. Vedení všech tří pánů se vyznačuje šikanou a propouštěním nepohodlných zaměstnanců na všech úrovních. Kvůli „řízení“ posledního ředitele SNG podalo zhruba 100 zaměstnanců k 1. dubnu 2025 hromadnou výpověď. Zároveň bylo 3. února 2025 vyhlášeno výběrové řízení na místo dalšího ředitele.
Třetí významnou institucí, kterou postihly čistky, je Slovenské národní muzeum, které vedl historik Branislav Pánis, známý svým proukrajinským postojem. Ředitele Pánise odvolali 30. září 2024. „Ministryně se pro jeho odvolání rozhodla ve smyslu svých kompetencí, z důvodů několika manažerských selhání, která jsou všeobecně známá. Odvolávání a jmenování generálních ředitelů institucí je výhradní kompetencí příslušných ministrů,“ řekla mluvčí Petra Bačinská.
Jak konspirátor upravil národní hymnu
Ve velké míře se nejedná jen o odvolávání pracovníků na vedoucích pozicích, ale také o propouštění řadových zaměstnanců. Každý z nich věnoval svou odbornost, talent a práci zemi za beztak mizerné finanční ohodnocení a kroky ministryně kultury je dostávají do existenčních problémů. Instituce, které se zatím nepodařilo zlikvidovat nebo ovládnout, jsou finančně přiškrcené.
Vrcholem všeho byla změna aranžmá státní hymny, která byla zadána bez výběrového řízení hudebníkovi Oskaru Rózsovi, konspirátorovi, zapřisáhlému odpůrci vakcín proti covidu a někdejšímu uživateli heroinu. Ministerstvo za necitlivou, přímo až dehonestující změnu hymny zaplatilo 46 500 eur, tedy přes 1,1 milionu korun.
K jejímu ztvárnění se na sociálních sítích vyjádřil šéf opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Ondřej Pilař: „Nová verze slovenské hymny vstoupí do učebnic jako k dokonalosti dovedené nepochopení vokálně symfonické instrumentace. Nejlépe bych ji popsal tak, jako by fanoušek metalu chtěl napsat něco ve stylu Pirátů z Karibiku. (Jo, a za pikardský terciový závěr se z konzervatoře vyhazovalo již před 150 lety.) Nutno uznat, že tahle hymna je vážně „jako žádná jiná“. Vím, že je to spíš k pláči, ale když to poslouchám podruhé a potřetí, místy vyprskávám smíchy. Vedení vedlejších hlasů je jako z Mimibazaru a ‚autor‘ se zřejmě s někým vsadil, že napchá průchody všude a do úplně všech nástrojových skupin nezávisle na sobě.“
Za vším, co se dnes ve slovenské kultuře děje, stojí obyčejný úředník Lukáš Machala, generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury, který byl v letech 2021–2022 členem krajně pravicového hnutí Republika, jež je známé svým odmítavým postojem vůči Evropské unii a NATO a podlézá vládci Ruska Vladimiru Putinovi. Šedá eminence pan Machala se proslavil i tím, že věří v plochost planety Země, na které žijeme.
Dědictví a tradice mečiarismu
Vraťme se nyní do ne tak dávné minulosti, a to k vládám „otce národa“ Vladimíra Mečiara, kdy v letech 1992–1994 ministerstvo kultury vedl Dušan Slobodník. Do významných funkcí se vrátili lidé úzce spojení s normalizačním režimem. Po krátké existenci tehdy zanikla Galerie současného umění, Galerie klasického a moderního umění i Galerie užitého umění a architektury. Byl zrušen výzkum dějin slovenské kinematografie a zastavena tvorba databáze slovenského filmu.
Po podzimních volbách v roce 1994 se ministrem kultury stal člen Hnutí za demokratické Slovensko Ivan Hudec, někdejší náměstek ředitele speciálního stranického sanatoria a člen Komunistické strany Slovenska. Ministerstvo kultury nutilo ředitele galerie kupovat díla, která evidentně neměla uměleckou hodnotu. Veřejně byli zesměšňováni významní umělci, například světově uznávaný operní zpěvák Peter Dvorský.
Stejně jako dnes probíhaly čistky. V červenci 1996 byl protiprávně odvolán ředitel Činohry Slovenského národního divadla (SND) Peter Mikulík. V září téhož roku ministr odvolal ředitele SND Dušana Jamricha. V reakci na to vzniklo otevřené fórum Zachraňme kulturu, které 2. října 1996 svolalo mítink slovenských umělců a na jejich podporu se na Náměstí SNP v Bratislavě sešlo zhruba 20 000 demonstrantů. V únoru a březnu 1997 se konaly stávky divadel. V březnu 1997 ministr proti poslancům Národní rady SR a zástupcům stávkujících divadelníků, kteří ho žádali o dialog, poslal policii.
Kultura jako první oběť totality
Mnoho mých přátel si myslí, že současné dění v kultuře je jen zástěrka, která má za úkol odvrátit pozornost od „důležitějších“ témat, jakými jsou justice a korupce, a že slovenská kultura to nějak přežije. Nesouhlasím s nimi z několika důvodů. O zaměstnání přicházejí lidé, kteří mají své životy a rodiny, musejí platit účty a nyní se dostávají do existenčních problémů.
Je třeba si uvědomit, že kultura je jednou z prvních obětí při budování totalitního či autoritativního režimu. Kultura v rukou těchto režimů je nejsilnějším nástrojem propagandy, a pokud se ji podaří ovládnout, tak řešit justici už nebude ani možné.
Díky kulturní obci se v listopadu 1989 mezi občany začalo mluvit o zrušení cenzury, o svobodě projevu a smyslu kultury. Ladislav Snopko v rozhovoru pro slovenský Ústav paměti národa mluvil o potřebě kulturní zralosti národa: „Myslím si, že stále ještě pokládáme kulturu za přepych, ne za to, co nás, homo sapiens, odlišuje od živočišné říše, neboť všechno ostatní máme stejné. Hladoví jsme stejně, dýcháme stejně, pít musíme stejně, množíme se na stejném principu, jediné, co nás odlišuje, je kultura. Ale my to neumíme pochopit.“
Slovenská kultura přežila režim válečného Slovenského státu, čistky v 50. letech, Husákovu normalizaci i Vladimíra Mečiara. Přežije i současný stav, ale vždy je to za cenu zničených lidských životů. Kultura nejsou jen herci či výtvarní umělci, ale jsou to i vědečtí pracovníci, historici a kunsthistorici, muzejní pedagogové a mnohé jiné profese, které jsou pro společnost důležité. Kultura představuje základní kámen svobody a demokratických hodnot, je důležitá v oblasti vzdělávání, poznání, ale také přináší radost každému z nás.
