Mikuláš Bek a Miloš Zeman FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
Ačkoliv nejsme konstituční monarchie, nýbrž parlamentní republika, je u nás takovou pěknou tradicí, že stále trváme na zvláštním amalgámu monarchisticko-republikánských ceremoniálů, bez nichž bychom si chod našeho státu už ani nedokázali představit. Máme prezidenta republiky, který sice není v pozici ruského cara nebo tureckého sultána, přesto milostivě uděluje slyšení, byť není schopen fyzicky a mentálně vykonávat svůj úřad a kvůli onemocnění čínským koronavirem musí být navíc umístěn v plexisklové krabici.
Kreativci z Kanceláře prezidenta republiky nám v povolební situaci nadělili zcela zásadní inovaci výkonu prezidentského úřadu, kterou bez nadsázky můžeme označit za perverzní formu konceptuálního umění. Nevíme, jestli byl autorem či iniciátorem samotný Miloš Zeman, o čemž je třeba důvodně pochybovat, nebo jeho hradní kumpáni Vratislav Mynář a Jiří Ovčáček. Jistě není namístě posměch vůči těžce nemocnému člověku, což je Zemanův případ, ovšem stejně tak je nemístná bezohlednost vůči republice a jejímu řádnému fungování. V čele státu totiž nemáme dědičného monarchu, o jehož zdravotních problémech by se snad mělo hovořit potichu a tajně, ale pouze prezidenta, který je v časech těžké nemoci a bezmoci plně nahraditelný v souladu s Ústavou České republiky.
Přestože by dávno měl ze zdravotních důvodů rezignovat na svůj úřad a řádně se léčit v Ústřední vojenské nemocnici, hradní gang, který Zemana obklopuje s úlisností sobě vlastní, jej patrně drží v sebeklamu nenahraditelnosti a nepostradatelnosti. Je to pochopitelné! Bez Zemana na lůžku či vozíku v Lánech by nebylo možné Mynářovo a Nejedlého hospodaření na Hradě (nemluvě o veřejnosti málo známé osobě Iva Velíška, který je ředitelem Správy Pražského hradu). I proto je v této tíživé situaci nepochopitelná liknavost obou komor českého parlamentu ohledně ústavního článku 66, kterým by byl prezident republiky dočasně zbaven svých pravomocí. Onen strach, že by to bylo považováno za jakýsi druh pomsty, jen svědčí o tom, jak je pro nás prezidentský úřad stále spojen s podivnou aureolou nedotknutelnosti. Přitom by mělo jít o normální ústavní operaci, aby mohl náš stát řádně fungovat, přičemž průtahy s jmenováním nové vlády s většinovou podporou v parlamentu reprezentují jen díl tohoto problému.
Představitelé dohodnuté vládní koalice se přesto rozhodli, že budou na pana prezidenta hodní, takže její lídr Petr Fiala akceptoval zemanovskou lánskou performanci s plexisklovou krabicí. Snad v naději, že dva týdny lze přece nějak vydržet tragikomickou hru na konzultace s panem prezidentem i s jeho záludnými otázkami jak z televizní soutěže a posuzováním, schvalováním či vetováním jednotlivých kandidátů na ministry.
Každá audience před plexisklovou krabicí v Lánech je tudíž vždy doplněna i dramatickou tiskovou konferencí před bránou prezidentovy venkovské rezidence, jejíž aranžmá také stojí za naši bedlivou pozornost. Laskavost k starému nemocnému muži, který se v úřadě prezidenta republiky, pokud mu síly stačily, opakovaně projevoval jako ústavní ničitel a regulérní vlastizrádce, totiž nezná mezí. A tak jsme v řadě případů svědky žoviálního ujišťování, jak je pan prezident skvěle připravený, dává poučené otázky a těší se skvělému zdraví.
Když takto 28. listopadu vyšel z lánského zámku předseda ODS Petr Fiala jako čerstvě jmenovaný premiér, monarchisticko-prezidentské divadlo ještě nehrál, nýbrž dával slušně najevo, že Miloš Zeman je nemocný muž, a proto si váží jeho snahy o neprodlužování bezvládí v České republice. V jeho slovech byly trpělivost a odhodlání: „Já opravdu oceňuji to, že i v této těžké situaci, kdy má pan prezident covid a je v izolaci, tak se hledají kroky nebo hledá se způsob, jak by mohly proběhnout jeho rozhovory s jednotlivými kandidáty na ministry.“
Poté se rozjel kolotoč Zemanových perlustrací kandidátů na ministry – pěkně podle abecedy. První přišel na řadu 29. listopadu Ivan Bartoš z Pirátské strany, kandidát na funkci místopředsedy vlády pro digitalizaci a ministra pro místní rozvoj. Přestože jde o předsedu nejmenší parlamentní strany dohodnuté koalice, jeho tiskovka shrnující zážitek před plexisklem v Lánech byla stále ještě směsí chápavého sebevědomí vůči vrtošivému Zemanovi, který od této chvíle přijímal své hosty už toliko v košili. Bartoš pravil: „Mohlo by se to i z mého pohledu posouvat rychleji, ale musíme brát v potaz i zdravotní stav pana prezidenta. I přesto, že teď tedy mu byl diagnostikován covid, tak evidentně ty schůzky probíhají. A myslím si, že je důležité postupovat dál. A pokud tato dohoda, je to Petr Fiala, který vyjednává s prezidentem Zemanem, je takto postavena, a Petr Fiala se vyjádřil tak, že to bude respektovat, nechme tedy těm věcem průběh tak, jak je to teď naplánováno.“
Další den, totiž 30. listopadu, už Miloš Zeman najel na zrychlenou verzi audiencí ve formátu „dva kandidáti denně“. Jako první se před plexisklovou krabici mohl usadit Martin Baxa z ODS, kandidát na ministra kultury. Zdá se, že je pro zvolený resort naprosto kompetentní, poněvadž se na navazující tiskovce vůbec nezdráhal zhodnotit umělecký výkon pana prezidenta a kolektivu lánských ochotníků: „Já myslím, že ta zvolená forma, při všech omezeních, která je zapotřebí dodržovat, byla vlastně komfortní. To propojení prostřednictvím mikrofonů bylo zcela funkční, velmi dobře jsme se s panem prezidentem slyšeli.“
Po Baxovi vkročil tentýž den do lánských komnat Mikuláš Bek, dávný Zemanův „oblíbenec“, který je nominantem hnutí STAN na funkci ministra pro evropské záležitosti. Všichni dobře víme, jak panu prezidentovi leží na srdci projekt evropské integrace, vždyť je to zarputilý eurofederalista. Mikuláš Bek komentoval jako akademik seanci u plexiskla velice lakonicky: „Tak ta schůzka měla už asi standardní průběh. Pan prezident se mě zeptal na mé priority v té případné nové roli a měli jsme, bych řekl, nekonfliktní diskusi o těch problémech, které čekají české předsednictví v Evropské unii. Takže ten rozhovor byl poměrně konsensuální.“
Ovšem dvojí audience v Lánech včera 1. prosince už měla nádech překvapivé servility, jako by vezír v předklonu deklamoval chvalozpěvy na svého sultána. Pavel Blažek z ODS, kandidát na ministra spravedlnosti, nás zcela rezolutně ujistil, že osoba sedící na vozíku v kukani z plexiskla je něco jako politický génius v dokonalé duševní kondici, který vždy přemýšlí o dva tahy dopředu než jeho poddaní. Tak pravil Pavel Blažek: „Rozhovory probíhají, a jak už jsem říkal, pan prezident, já nejsem teda lékař, ale pokud mohu posoudit ve svém věku, tak mentálně je absolutně připravený, absolutně, o tom nepochybujte ani jednu vteřinu.“
Po Blažkovi byla v Lánech přijata Jana Černochová z ODS, kandidátka na ministryni obrany, známá svou neohrožeností a kritikou proruského a pročínského eskamotérství nynějšího lánského pacienta. I ona však byla Zemanem záhadně uhranuta, a dokonce s ním hovořila o jeho oblíbených dronech, což lze již bez obalu diagnostikovat jako prezidentovu infantilní obsesi. Snad si přála, aby jednání měla konečně za sebou a zbytečně nedráždila mstivého kmeta, takže na tiskovce promluvila tak, jako by to ani nebyla ona drsná Jana z Vinohrad: „Musím říct, že ta schůzka s panem prezidentem probíhala velmi příjemně, pan prezident je ve výborné formě, kladl mi záludné otázky o tom, jaká je moje představa v případě, že bych se stala ministryní obrany, kam bychom měli naši armádu směřovat.“
Jenže! Cílem povolebních jednání, která už byla završena uzavřením koaliční smlouvy mezi formacemi SPOLU a PirSTAN, přece není povzbudit nemocného prezidenta, jaký je to chlapík, který si dvakrát denně zvládne s někým přátelsky poklábosit. Nutné je, aby byl dán průběh základní operaci parlamentní demokracie, jakou je střídání vlád opírajících svou legitimitu o parlamentní většinu vzešlou z voleb. V naší krizové situaci, zdaleka nejen koronavirové, by bylo normální a státnické, aby se Babišova chromá vláda v demisi urychleně poroučela a otěží se mohl ujmout nový kabinet Petra Fialy zaštítěný výraznou většinou v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.
Pokud by snad zemanovská šaráda měla pokračovat i po polovině prosince, bylo by rozhodně namístě, aby byl fyzicky i mentálně neschopný Miloš Zeman zbaven svých kompetencí podle ústavního článku 66. Ústavní činitelé, kteří by převzali jeho pravomoci, by pak měli bezodkladně vyhodit z funkcí klíčové zaměstnance Kanceláře prezidenta republiky v čele s jejím vedoucím Vratislavem Mynářem, jemuž se nesmyslně přezdívá „kancléř“. Jejich obludné umělecké kousky a performance, do nichž tak ostudně jako paňácu na kolečkovém křesle angažují nemocného starce Zemana, musí skončit. Miloš Zeman, ačkoliv se soustavně projevuje jako zlý narcis, má jako člověk samozřejmě právo na náš soucit. Ovšem jako nejvyšší ústavní činitel nikoliv.
Česko opravdu není dědičná monarchie, nýbrž parlamentní republika – zájmy a aktuální problémy české společnosti mají proto absolutní přednost. Naše země totiž není nemocná pouze čínským koronavirem, ale též zhoubnou zemanovsko-babišovskou nákazou, s jejíž akutní léčbou musí Petr Fiala začít stůj co stůj.
