Není to důvod k výsměchu, ani ke zklamání, jen ukázka toho, že život je složitý a těžký. Jordan Peterson, kanadský psycholog a bojovník proti politické korektnosti, se v New Yorku podrobuje odvykací léčbě po braní léku klonazepam. Zprávu zveřejnila jeho dcera.

Jak uvádí mimo jiné třeba The New York Post, autor bestselleru „12 pravidel pro život“, který vyšel i u nás, vyhledal pomoc při pokusu o vysazení léku proti úzkosti klonazepam. Dcera Mikhaila Petersonová to uvedla ve čtvrtek na videu zveřejněném na jejím účtu na YouTube.

„Nikdy jsem neviděla svého tátu v takovém stavu,“ říká sedmadvacetiletá blogerka. „Má mizerné období. Láme mi to srdce.“

Peterson, začal brát návykové léky počátkem tohoto roku, aby se vypořádal se stresem způsobeným bojem jeho ženy s rakovinou a dalšími zdravotními problémy. V létě se pokusil lék vysadit, ale mělo to těžké fyzické následky. „Vypadal jako ztracené štěně,“ říká Mikhaila. Podle jejích slov se Peterson rozhodl odejít do rehabilitačního zařízení, protože nechtěl stresovat její matku a chtěl se problému zbavit co nejrychleji a k tomu potřebuje lékařskou pomoc.

Mikhaila připomněla, že sama prodělala podobný boj, když se pokusila dostat z užívání léku Oxycontin jako teenager. V jednu chvíli, jak vzpomíná, se cítila jako by se jí „mravenci se plazili vzhůru nohama mou kůží“.

Peterson si získal mezinárodní věhlas za ostrou kritiku „safe spaces“ v akademickém prostředí, feminismu a odmítání užívat jména, která si zvolili „transdender people“. Peterson bojoval s depresemi od dob svého dospívání.

Posměch není na místě. Když self help guru bere v nějaké obtížné fázi života antidepresiva nebo léky proti úzkostným stavům, může to být adekvátní řešení aktuálního problému, pokud se tak děje s odborným souhlasem a dohledem. Pro mnoho lidí by bylo doporučeníhodné, aby zvolili stejný postup. Pokud někdo z rodiny trpí vážnou nemocí, dá se to možná překonat pomocí nějakých jiných technik, na to ovšem člověk musí být dlouhodobě připraven. Ne každý je šaman nebo tibetský mnich, který ovládá mysl a tělo tak, že pomocí techniky dechu rozpálí své tělo, až kolem něj taje sníh. Zdá se, podle toho, co víme, že takové věci jsou možné, ale ne každému je to dáno, aspoň ne vždycky teď a tady.

Tady si můžeme vzpomenout na různé výroky, které se týkají lékařů. Jeden říká, „lékaři, uzdrav sám sebe“. To je legitimní. Pak je tu ale ještě idea „zraněného léčitele“, člověka, který sám trpí a právě proto je schopen pomáhat druhým.

Peterson vychází ve svém myšlení a terapeutické praxi z toho, že člověk si má sám nejdřív uspořádat své vlastní záležitosti „uklidit si ve svém domě“, než se pustí do opravování světa. Na kritiku naráží kvůli tomu, že bojuje proti podřízení jedince skupinové identitě. V tom vidí znesvobodnění člověka a proto také naráží u obhájců různých práv menšin.

Na internetu koluje video duelu, který měl s filosofem slovinského původu Slavojem Žižekem.

Přes odlišná východiska obou pánů (Žižek je hegelián a oblíbenec levice, Peterson spíše konzervativec a individualista) se shodli na jedné věci. Smyslem života není usilovat o štěstí, ale štěstí je vedlejší produkt toho, že věci děláme správně.

Můžeme čekat a přát si, aby prodělaná zkušenost přinesla další ovoce, protože Peterson by jako představitel určitého názorového proudu chyběl nejen svému publiku, ale nejspíš i svým odpůrcům.