Moc je nebezpečná a korumpující, ale někdo to dělat musí. Ujímají se toho často ti, kteří se na to vůbec nehodí, protože ti lepší se do toho příliš nehrnou. Myslitelé od konzervativců přes liberály po neomarxisty výkon moci rozebrali tisíckrát. Zajímavé je, co si o tom myslel autor slavného románu Konec civilizace Aldous Huxley.

Kniha Konec civilizace (v originále Brave New World, 1932) se zmiňuje jako jiný pohled na možnou totalitu, který přichází v úvahu vedle pohledu George Orwella. Člověka lze ovládnout nejen mučením, strachem a policejním slíděním, ale také konzumem, zábavou a odstraňováním jakéhokoli utrpení. To vše ve spojení s genetickým inženýrstvím. Za doby komunistické vlády, která se poněkud protáhla, pro nás byl aktuální pohled Orwellův. Farma zvířat popisovala vládu prasat, kterým slouží psi schopní kohokoli roztrhat. Román 1984 líčí, kam by totalitní systém došel, kdyby se mu povedlo nastolit silou úplnou kontrolu myšlení. To se dělo a poznali jsme v tom přítomnost. Ovládání zábavou a konzumem jsme neznali, protože oficiální zábava byla mizivá a nadměrný konzum se skutečně jaksi nedostavil.

Dnes je to s konzumem a zábavou mnohem lepší, ale apokalypsa to ještě není. Pořád lepší než to, co bylo, a to nesrovnatelně. Na genetické šlechtění lidí do kast nedošlo a třeba nikdy nedojde. Zajímavější je sledovat, jak funguje u různých vůdců a spasitelů pouhé slibování konzumu. Huxley zemřel v roce 1963, takže téma ovládání lidí pouhými sliby budoucích větších korýtek už nerozpracoval.

Velký spisovatel ale stačil analyzovat psychologickou stránku moci ve své knize Věčná filozofie (anglický originál vyšel roku 1944 pod názvem The Perennial Philosophy). Když se začteme, jako bychom to dnes viděli před sebou:

„Vůle po moci není žádná osobní nepravost, a proto není podrobena žádným omezením, jaká ukládá unavený nebo nasycený fysiologický aparát hýřivosti, pijáctví nebo chlípnosti. Protože každým uspokojením se ještě stupňuje, může se touha po moci udržet po určitý čas bez přerušení a důvodů tělesné únavy nebo nemoci. Ostatně společnost je tak utvořena, že čím výše se člověk vyšplhá v politické, hospodářské nebo náboženské hierarchii, tím více se mu otevírají možnosti a prostředky k vykonávání moci.

Avšak vzestup uvnitř hierarchie je obvykle pomalý proces a ctižádostivci dospějí nahoru obyčejně až tehdy, když už dosti daleko pokročili na své životní dráze. Čím je starší, tím více příležitostí má po moci bažící člověk, aby povolil svým zvykovým hříchům, a ty jej tím více oslepují, čím nepřetržitěji je vystaven pokušení. V tomto ohledu jest jeho postavení úplně jiné než chlípníkovo.

Ten by se své neřesti nikdy dobrovolně nevzdal, zažívá však aspoň, že s léty jeho neřest ochabuje. Bažící po moci se své nepravosti ani nevzdá, ani jí není opuštěn. Místo aby ho stáří milostivě osvobodilo od jeho slabostí, má sklon k tomu, aby je stupňovalo tím, že mu ulehčuje uspokojovat jeho tužby ve větším měřítku a nápadnějším způsobem. To je důvod, proč zaznívá ve slovech Actonových‚ že všichni velcí mužové jsou špatní. Mělo by nás potom překvapovat, že politická jednání, která v příliš mnoha případech nevedou k blahu společnosti, nýbrž výhradně nebo aspoň v první řadě se provádějí proto, aby uspokojila touhu po moci špatných lidí, mají potom katastrofální následky? (…)

‚L’etat, c’est moi‘ (stát jsem já), říká tyran. A to platí přirozeně nejen o autokratech na vrcholu pyramidy, ale i o členech vládnoucí menšiny, pomocí níž vládne a která je ve skutečnosti pravým vládcem. Ostatně dokud je politika úspěšná, uspokojuje vládychtivost vládnoucích tříd, a dokud cena úspěchu není příliš vysoká, budou mít dokonce vládnoucí masy pocit, že oni jsou státem – obludná a vyzařující projekce individuálního já, které je samo o sobě bezvýznamné.“

Tolik spisovatel a filozof. Není divu, že se souběžně s úvahami o politice a společnosti zabýval také mystikou a experimenty s LSD.

Propadnout úplnému pesimismu je ale stejně slepá cesta jako oddat se bytostnému optimismu. Pro lidi žijící v demokracii je dobré si uvědomit jednoduchou pravdu: Demokracie není systém, který vyzdvihuje k moci ty nejlepší, ale způsob vlády, který přežije, i když se k moci dostanou ti nejhorší. Demokracie není slabá, pokud je přiměřeně dobře předem nastavená. Dnes vidíme, jak si může prezident, premiér a další činovníci řádit hrozným způsobem. Jenže ani po všech těch letech se jim nepovedlo dostat pod kontrolu všechno. Tam, kde se jim to skoro povedlo, jako v Severní Koreji nebo v Putinově Rusku, jedno centrum moci existuje, a proto ten paranoidní strach z čehokoli, co moc zpochybňuje.

Teroristé 11. září si zřejmě mysleli, že zasáhnou Ameriku v centru její moci, jenže to nevyšlo. Ona nemá jedno centrum moci a ani to jedno z těch center nesídlilo beze zbytku ve dvou mrakodrapech. Vůči lidem, co se prohlásili za vtělení národa a republiky, ale musíme být ostražití. Kvůli nenasytnosti se nacpali tam, kde jsou, a jejich chamtivost (a živočišný pud sebezáchovy) se bude spíš stupňovat. Už teď to dospělo do stadia, že je načase, aby odešli.

(Knihu Věčná filozofie přeložil Karel Makoň, 1959.)