ROZHOVOR / „Zikmund Lucemburský je velká postava nejen našich, ale hlavně evropských dějin. A u nás vlastně zapadl jako záporák,“ říká Jaz, autor Oprásků sčeskí historje. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří také o tom, jak a proč vlastně vznikl populární internetový minikomix Opráski sčeskí historje, jak ho vidí jazykovědci či historici, ale také o oblíbených autorech či vztahu Čechů a Němců. Protože si Jaz důsledně střeží svoje inkognito, ani my neprozradíme jeho skutečné jméno a podobu.

Proč jste vlastně začal Opráski sčeskí historje tvořit? Měl jste od počátku nějaký cíl či záměr?

Ono to vykrystalizovalo časem samo. Vlastně tam žádný záměr nebyl. Opráski prehistoricky vycházely na diskusním fóru Okoun.cz, kde se dělaly parodie na tehdy rozšířené internetové memy. V podstatě to byla jen taková další věc v řadě. Ovšem pak se to najednou začalo lavinovitě šířit internetem, což mě překvapilo. Původně jsem si totiž myslel, že je to záležitost, která je hodně okrajová.

Máte teorii, proč se to chytilo?

Ne. Teorii jsem si na to nikdy nevytvořil. Ale nějak to lidem v té době a v tom kontextu přišlo vtipné. Třeba některé kapely říkají, že určitý song napsaly za pět minut, jen aby měly něco na desku, a pak se z toho stal hit. Tak tohle je něco podobného. První díly, to jsou ty se Zmikundem, byly strašně oblíbené, ale pak jsem tam měl i pár takových, o kterých jsem si říkal, jestli nejsou „příliš blbý“ a že bych je neměl vůbec vydávat, a dneska přitom patří k nejoblíbenějším. Třeba Žižka s vystřeleným okem.

Proč se ústřední dvojicí na počátku stali „Zmikund a Huz“ neboli císař Zikmund Lucemburský a Jan Hus?

Myslím, že to je ústřední dvojice pořád. Už jen z hlediska objemu materiálu, který jim je věnovaný, je to stále jasná jednička. Důvody jsou dva. První je jasný, byl to totiž ten úplně první díl, který je dodnes nejznámější a nejoblíbenější. Druhý důvod je pak to, že si opravdu myslím, že Zikmund Lucemburský je velká postava nejen našich, ale hlavně evropských dějin. A u nás vlastně zapadl jako záporák…

Uškodili mu Jirásek, Vávra…

Jirásek, Vávra, Nejedlý. Takové trio. Ale nejen oni. Vycházelo to už z podhoubí národního obrození, kdy se z tehdy logických důvodů dějiny musely rozdělit na bílé a černé, na dobro a zlo. A Zikmund spadl do černé kategorie. Ale když se na něj podíváme objektivně, tak patřil k velkým evropským panovníkům a my Češi můžeme být hrdí, že máme takovou postavu, kterou si v případě, že budeme chtít, můžeme postavit do panteonu české historie. A to je čím dál tím rozšířenější pohled v současné době. Jsem rád, že k tomu mohu i já trochu přispět.

Odbočíme od historie zpět k Opráskům. Ten hodně specifický jazyk používají z jakého důvodu?

Opět to vycházelo z jazyka a kultury dřevních internetových memů, kdy se používaly nejrůznější přesmyčky a „zpotvořeniny“. Takže to byla zase parodie na ně. Nebylo to nijak zvlášť extra promyšlené.

Mně to jako vzděláním češtináři přijde nesmírně vtipné. Ale vím, že někteří kolegové pozdvihovali obočí. Asi nejvýrazněji se proti Opráskům svého času vymezil Otakar Šoltys. Jak to vidíte jako autor?

To byla nejvýraznější reakce z akademické sféry. Ozývaly se sice i nějaké další hlasy, ale tohle bylo veřejně známé i díky médiím. Nerad se k tomu vracím, mně to přišlo jako nepochopení. Navíc Otakar Šoltys za to dostal i „děsnou sodu“ a pak se to s ním táhlo i dál. Když zemřel, tak v jednom nekrologu bylo napsáno, že to byl jazykovědec, který kritizoval Opráski. A to mi přišlo už skoro nechutné a nepatřičné. Mně jeho vyjádření vlastně vůbec nevadilo. Vzbudilo to de facto o Opráski zájem. Naopak mi to přišlo nefér vůči Otakaru Šoltysovi, který z nějakého nedorozumění pronesl to, co pronesl.

Žádná jiná postava, ať už jsou to národní hrdinové, ale třeba i Hitler nebo někdo podobný, takovou odezvu nikdy nevyvolala. Ale jakmile se objeví Tiso, strhne se vždy „shitstorm“.

Ale vím, že třeba spousta lingvistů z Ústavu pro jazyk český má Opráski ráda i z toho důvodu, že mohou do něčeho jazykově vrtat. Že je to něco, co člověka přinutí nad jazykem se zamyslet. Podobně je to i u historiků. Velká skupina je má ráda.

Jednoduchá stylizovanost obrázků je na první pohled zcela specifická. Máte nějaké kreslířské vzory?

Opráski vykrystalizovaly vlastně zcela samy. Když jsem byl dítě, tak jsem měl strašně rád Pavla Kantorka, jeho styl byl skutečně výjimečný. Pochopitelně i Vladimíra Jiránka. Ale v té době toho vlastně pro děti tak moc nebylo. Pravidelně tu vycházel Dikobraz…

Čtyřlístek…

Čtyřlístek, samozřejmě. Líbilo se mi to, ale tam jsem oceňoval hlavně příběh. Čtyřlístek jsem totiž vlastně nevnímal přes kresbu, jakkoliv byla super, ale bylo to o tom, že to fungovalo jako příběh, který si člověk mohl pročítat pořád dokola. Třeba stokrát.

Co se mi ale hodně líbilo, byly svázané poválečné časopisy Vpřed, které jsem měl. Tam byly třeba stripy s kačerem Donaldem, které potom člověk čtyřicet let nikde neviděl.

Vznikaly první kresby tak, že jste je maloval pomocí počítačové myši?

Jasně. Nejen první. Je jich strašně moc. Minimálně první dva roky jsou kreslené jednak myší a pak také na první dobrou, protože to k tomu stylu zkrátka patří. Myš tomu vlastně dala jasný charakter věci co nejvíce zjednodušovat.

Osobně se mi strašně líbí, že se v některých obrázcích objevují i nesmírně vtipné detaily, kterých si všimnete třeba až poněkolikáté.

Ve spoustě dílů něco takového je. Jak se zpětně na některé dívám, je vtipné, že to objevuju i já. Že už jsem zapomněl, že jsem tam něco namaloval. Stává se mi, že zapomenu na některé kompletní díly. To je dobré, když si je potom přečtu a líbí se mi, špatné je, když je znovu „vymyslím“.

Jedna oblast, která mě zajímá dlouhodobě, je společné soužití Čechů a Němců, protože to tvoří skoro tisíc let naší historie velice významně a propojeně.

Máte spočítáno, kolik jste už udělal dílů?

Chystám se, že si to spočítám. Ale odhadem to bude tak asi čtrnáct stovek.

Slušná úrodička.

Ano, zvláště když se vezme v úvahu, že jsem po pěti dílech myslel, že udělám tak ještě tři-čtyři a už nebude o čem psát. Nakonec jsem ale zjistil, že to jde.

A máte stále o čem psát?

Mám seznam věcí, o kterých si myslím, že by bylo dobré udělat je v dalších dílech. Průběžně si to zapisuji. Ano, pořád je kde brát. Historie je prostě nevyčerpatelná. Navíc je spousta lidí, kteří Opráski vidí poprvé.

Některé díly se vyznačovaly hodně černým humorem. Je nějaká hranice, za kterou by Opráski nešly?

Samozřejmě že jsou hranice. Ty jsou ale definované i žánrem. Myslím si, že se podařilo trefit přirozenou hranici toho, co je společensky akceptovatelné. Nemám ambice prvoplánově šokovat. Koncept Oprásků je prostě jiný. Podle mě je to pořád takový laskavý, a ne nijak šokující humor. Zkrátka to tak mám nastavené.

A co využívání „národních ikon“? Třeba letců RAF nebo Gabčíka s Kubišem… Neozvaly se hlasy o jejich znevažování?

Ti jsou v pohodě. Největší problém nastal, když se objevil doktor Jozef Tiso, to bylo horší. Tady je asi ta hranice, která u některé skupiny lidí vytváří nějaký problém. Žádná jiná postava, ať už jsou to národní hrdinové, ale třeba i Hitler nebo někdo podobný, takovou odezvu nikdy nevyvolala. Ale jakmile se objeví Tiso, strhne se vždy „shitstorm“.

Proč zrovna historie? Máte k ní osobní vztah?

Nadprůměrně ji miluju.

Máte nějaké téma, které jste ještě nezpracoval a chtěl byste?

Opráski jsou ze své podstaty pouhá výseč události, kam si na chviličku posvítíte baterkou a vypadne vám z toho strip o čtyřech okénkách. Ale jedna oblast, která mě zajímá dlouhodobě, je společné soužití Čechů a Němců, protože to tvoří skoro tisíc let naší historie velice významně a propojeně. A celé se to po druhé světové válce odsunulo, jako že tyto roky nikdy neexistovaly. V poslední době už to přestává být onou třináctou komnatou, podobně jako zmiňovaný Zikmund Lucemburský.

Dostáváme se do fáze „pojďme se podívat, co během toho soužití bylo dobré i špatné“. Za tu dlouhou dobu to byly věci spíše pozitivní. Nemůžeme se k tomu stavět, že dlouhodobé soužití zkrátka neexistovalo, na druhou stranu je potřeba nic nezakrývat a nelakovat na růžovo. Ale ponoření do společné česko-německé historie je to, co mě zajímá. Teď třeba s historikem Petrem Kourou přemýšlíme nad společnou knížkou, která by tyto vztahy mapovala jak z přístupu historicko-vědeckého, tak i obrázkově odlehčenějšího. Abychom to nasvítili zase z nějakého jiného úhlu. Aby se ta rozbitá mozaika zase aspoň trochu sestavila.