Podle průzkumu veřejného míněné ruské agentury VCIOM by si 12 milionů Rusů přálo navždy emigrovat ze své vlasti. To je zhruba počet obyvatel Moskvy nebo počet převyšující obyvatelstvo České republiky. Průzkum ukázal, že tři nejčastější příčiny jsou nízká životní úroveň v Rusku, nedostatečné sociální zabezpečení a nespokojenost se současnou ruskou politikou.
Mezi léty 1989 až 2016 z Ruska emigrovalo (podle Rosstatu) 4,5 milionu lidí. Rusové dnes stále více hledí nejen na ekonomickou stránku svého života, ale i na politické klima, jelikož nespokojenost s politikou jako důvod emigrace dosáhla nejvyšší pozice za celou historii dotazování agentury. O agentuře VCIOM se proslýchá, že má nadstandardní vztahy s Kremlem, takže je možné, že ta čísla budou ve skutečnosti ještě vyšší.
Čísla vs. realita
Z číselného vyjádření se může zdát, že situace v Rusku je beznadějná. Ale třeba ruský novinář Michail Fišman z The Moscow Times podotýká, že je nutné hledět na realitu jako na mozaiku. Především však říká, že změna nepotřebuje být prosazena autoritou, ale nejdůležitější je schopnost narušit status quo.
Vezměme si například demonstrace organizované Navalným v první polovině letošního roku. Vůbec nepřišly jako blesk z čistého nebe, ale byl to konec jednoho řetězce drobných událostí a mravenčích pokroků, který nakonec vyhnal masy lidí do ulic. V dnešním Rusku totiž i nepolitické akce jsou proti státním zájmům. Učebnicovým příkladem budiž bourání tzv. chruščovek neboli starých nevyhovujících paneláků ze sovětských dob.
Protesty proti bourání v Moskvě
Vláda se rozhodla zbourat 4,5 tisíce domů, které spíš než svým stavem nevyhovovaly developerskému záměru investora. Proti nucenému stěhování vyšli lidé do ulic a prošlo několik měsíců velkých demonstrací, o kterých se v zahraničí moc nepsalo, protože neměly mnoho společného přímo s politikou. A pak přišel Navalnyj s protesty proti vládní korupci na Den Ruska, která opět trhala rekordy v účasti, kde samozřejmě nesměli chybět obyvatelé chruščovek.
Ruská konzervativní společnost
Hodně se mluví o ruském konzervativismu a patriarchální struktuře společnosti, která nepřipouští, aby se veřejně mluvilo o domácím násilí nebo o právech LGBT komunity a feminismus považuje za sprosté slovo. V globálu to tak bezesporu je, ale státem nařízený kurz návratu k tradičním hodnotám neznamenal, že 140 milionů Rusů se slepě podřídilo a začalo pořádat hony na gaye a všichni manželé do jednoho začali mlátit své ženy.
I v Rusku je podstatná část obyvatelstva, která nesouhlasí například se zákonem o zákazu „homosexuální propagandy“. Osobně pochybuji, že by třeba pracovníky organizace GayRussia.ru byť jen na chvilku napadlo, že díky zákonu vlastně prozřeli, a tudíž by se měli postavit do prvních řad šiků bijců za „ten správný“ model vztahů. Samozřejmě to neznamená, že nemůže dojít k excesům jako například s koncentračními tábory pro homosexuály v Čečensku jako letos v dubnu. Ale Čečna neznamená celé Rusko a v Rusku se našli novináři, lidskoprávní aktivisté, populární osobnosti ale i prostí občané, kteří se postavili na stranu pronásledovaných.
Hlavně nemlčet
V roce 2016 se spojily tisíce žen z Běloruska, Ukrajiny a Ruska, které se staly obětí sexuálního násilí a uspořádaly akci s názvem „Nebojím se promluvit“, aby přitáhly mediální pozornost k problému, kterému čelí nejen země od nás na východ.
Každá jednotlivá akce, kdy se Rusové veřejně postavili za nějaký zájem přispívá k narušování statu quo udržovaném vládou. Kreml by si přál společnost, která žije svůj život v rámci vymezených mantinelů, kde jsou jen záležitosti běžného života, tj. ve kterém obchodě je lepší koupit chleba, co dávají večer v televizi a jestli o víkendu jet na chatu a kam politika absolutně nespadá.
Narušování nezájmu o veřejné dění
Při povrchním pohledu se může zdát, že se toho podařilo dosáhnout. Nadzvedneme-li ovšem pokličku a podíváme-li se hlouběji do kotlíku, uvidíme spousty podobných akcích, které byly popsány výše. I ruská společnost se učí a poznává, a najdeme v ní i ty, kteří nesouhlasí s anexí Krymu, nebo ty, kteří při dubnovém teroristickém útoku v Petrohradském metru pozvali oběti k sobě domů, taxikáře, kteří zadarmo odváželi zraněné, nebo kavárny, které zadarmo na místě poskytovaly čaj.
Pokud v jakékoliv společnosti existuje vůle zajímat se o věci kolem sebe, tak nikdy není pozdě na změnu. Po prezidentských volbách v roce 2011 Rusové nebyli připraveni protestovat tak jako například Ukrajinci na Majdanu. Od té doby se stalo tolik událostí, o kterých by si před rokem 2011 v Rusku mohli akorát nechat zdát. Takže ač je Putin stále ještě na vrcholu žebříčku popularity ze všech prezidentských kandidátů, kteří se zatím objevili, volby jsou až v březnu 2018 a do té doby se opravdu může stát leccos.
