Až přijde kocour (1963): Jan Werich jako kouzelník se svou schovankou Dianou v podání Emílie Vášáryové FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Podobenství Až přijde kocour (1963) režiséra Vojtěcha Jasného (30. 11. 1925 – 15. 11. 2019) stojí datem vzniku právě uprostřed desetiletí, které dělí jeho povídkovou tetralogii Touha (1958) a „socialistický pasionál“ Všichni dobří rodáci (1968). Víme-li však, že už při práci na Touze mluvil Jasný o projektu Rodáků a že literární scénář Kocoura pochází jako hotový tvar už ze 4. 4. 1961, nemůže být pochyb, že všechna tři díla se od počátku rodila v těsné vzájemné spojitosti.
Jasného vlastní hodnocení jejich významu z roku 1969 – „Od Touhy ke Kocourovi a teď k Rodákům. Je to vlastně triptych, ale kolik je to let!“ – není tedy opravdu až zpětnou projekcí, nýbrž reflexí trpělivě po léta naplňovaného výchozího záměru. Mezitím natočil i jiné snímky, a ne neúspěšné (Přežil jsem svou smrt, 1960; Procesí k panence, 1961; Dýmky, 1966), sám o nich ale mluvil jako o cestě „od filmu k filmu, který pro mne skutečně něco znamená…“
Autorský vklad
Je příznačné, že tři filmy, na nichž Jasnému nejvíc záleželo, jsou v maximální možné míře poznamenány jeho autorským vkladem, počínaje námětem přes scénář až po režii. U Rodáků beze zbytku. U Touhy si přibral jako spoluscenáristu právě propuštěného politického vězně Vladimíra Valentu, po letech potom slavného představitele přednosty stanice v Menzelových Ostře sledovaných vlacích (1966). Na Kocoura získal zkušeného Jiřího Brdečku, jehož scénosled, ještě s happyendovým koncem, pochází už z roku 1960. A Brdečka Jasnému zas pro práci na dialozích navrhl Jana Wericha. Ten byl ovšem v té době jednak indisponován ozařováním rakoviny krku, jednak tonul v režimní nemilosti. Tehdy prominentní filmař Jasný mu přesto za pomoci scenáristy Jana Procházky, už vysokého stranického funkcionáře a osobního přítele prezidenta Antonína Novotného, vymohl, aby se ve filmu zase objevil.
Kocoura ale, jakkoli nese pečeť Jasného úporného směřování, dotváří do definitivní podoby souhra i řady dalších vynikajících osobností. Naprosto nezastupitelný je především podíl kamery Jaroslava Kučery, která místy mění děj v přeludnou výtvarnou féerii, jindy vtipně glosuje všední život městečka, v němž se příběh odehrává, a jindy zase předjímá rozmáchlé krajinné scenérie Rodáků. Kučera se spolu s Vladimírem Dvořákem podílel také na trikové stránce filmu a zejména jemu je třeba přičíst technické zvládnutí problému, na němž je založena sama pohádková idea filmu.
Chameleonské proměny
Ta spočívá v tom, že do běžného provozu maloměsta s jeho komickými figurkami a skrytými „tragédiemi i trilogiemi“, jak je s ironií i pochopením glosuje z věžního ochozu kastelán Oliva (Jan Werich), vpadne příjezd kouzelníka (druhá role Jana Wericha) s jeho schovankou Dianou (Emília Vášáryová). Přivážejí s sebou kouzelného kocoura, pod jehož nezakrytým pohledem, když mu Diana sejme malé sluneční brejličky, se lidé začnou barvit „podle skutků svých“. Nápad ve své doslovnosti vlastně až naturalistický, aby se „kradáci a lapkové“ zbarvili do šeda, pokrytci, lháři a kariéristi do fialova, nevěrníci do žluta a zamilovaní do červena, se právě díky Kučerovi podařilo proměnit ve výtvarně svéprávnou poetickou vizi.
Ta umocňuje a současně nadlehčuje moralistní osten snímku a ústí v působivou vizuální pointu i ve vlastní společensko-kritické poselství Kocoura. Pokrytecký ředitel zdejší školy, ztvárněný Jiřím Sovákem, kapitální exemplář poúnorové lokální nabubřelosti a zbabělosti, zahraje totiž nakonec opravdu všemi barvami jako chameleon. Jako pravé zrcadlo mnoha svým tehdejším, ovšem nepohádkovým, soudruhům.
Komunista nesmí do domu
Zapomenout se ale nesmí ani na Svatopluka Havelku, autora původní hudby i výběru té archivní, která se žánrově klene od jazzu (Pavel Smetáček) přes dechovku až k symfonice (Stamic, Smetana, Mysliveček, Benda, Bach, Chačaturjan) a místy svým radostným tahem (Studijní skupina tradičního jazzu) přímo zvedá diváka ze sedadla. A samozřejmě na výkony tehdejšího hereckého výkvětu. Prim udává Werichova dvojrole, o kterou si sám řekl: „Já bych chtěl víc.“ Ve scénáři pro něj byla totiž původně jen postava Olivy a Jasný mu slíbil, že přidá právě kouzelníka: „Vždycky mě totiž fascinovali dvojníci a lidské alter ego, stejně jako fyzikální teorie o hmotě a antihmotě,“ napsal v knize Život a film (1999). A jak se přiznal v cyklu Zlatá šedesátá (2009), k dohodě došlo na zahradě dnešní Werichovy vily, neboť paní Zdena Werichová pravila, že „komunista nesmí do domu“.
V přesně pokrytecké herecké stylizaci Jiřího Sováka poznávali diváci neomylně podobu „prvního soudruha“ Antonína Novotného, jemu samému se však film podle Jasného líbil, prý „dělal, že nic netuší“. Ale ani teprve dvacetiletá Emília Vášáryová v éterické roli Diany či Vlastimil Brodský jako čestný učitel Robert nezůstali herecky nikterak pozadu. Robert se má právě ženit s kolegyní ze školy Julií (Jiřina Bohdalová), propadne však po Juliině nevěře zcela Dianinu kouzlu a jejich vztah, nakonec oproti původní verzi nenaplněný, dodává příběhu poetickou nostalgii. Že na filmu spolupracoval Pantomimický soubor Ladislava Fialky Divadla Na Zábradlí a soubor Černého divadla, že pomocným režisérem byl Ivan Passer a druhým kameramanem Miroslav Ondříček, je dalším významným doplněním kontextu. Začínala krátká doba politického tání, a tak se mimo jiné i při natáčení Jasného filmu v renesanční scenérii západomoravské Telče rodil československý filmový zázrak šedesátých let, kdekdo z příští nové vlny se v létě 1962 na natáčení zastavil, včetně třeba Miloše Formana.
Jen pro bílé
V exteriérech v Telči a v blízké Třešti či Jemnici se natáčelo celkem 69 dní od 18. 4. 1962 do 13. 2. 1963, tedy hned poté, co 15. 3. 1962 dohotovil Jasný technický scénář. Pro kouzelníkova představení a taneční balábile přebarvujících se postav posloužily mj. ateliéry Filmového studia Barrandov (FSB), celkem 41 dnů. V té době tam natáčel i Otakar Vávra svůj film o Boženě Němcové Horoucí srdce (1962), a protože herecké šatny sousedily, barevně okostýmovaní Jasného herci si je občas pletli. Podle svědectví režiséra Jana Schmidta někdo pak na šatnu Vávrova ansámblu pověsil orientační nápis „Jen pro bílé“ a byl z toho malér…
Barvení postav nebylo vytvářeno triky, ale tónováním kostýmů (Vladimír Dvořák) a paruk i líčením, které měl na starosti legendární maskér Gustav Hrdlička, a také svícením přes příslušné filtry. Líčidla se objednávala v Berlíně, tam však podle Jasného v jeho portrétu ve Zlatých šedesátých (2009) neuměli vyrobit potřebný červený odstín a dokázala to až zakladatelská hollywoodská make-up firma Max Factor. Samozřejmě za dolary, které musel odsouhlasit ústřední ředitel Čs. filmu Alois Poledňák a o které se náklady na širokoúhlý barevný film tvůrčí skupině FSB Bohumil Šmída – Ladislav Fikar zvýšily na 5,92 milionu Kčs.
Detaily spolupráce
Hned v úvodu Kocoura, když sebevědomý ředitel brutálně sestřelí přímo z městského náměstí čápa, aby si ho mohl dát vycpat (má na to „zvláštní povolení“), poznamená Oliva trefně: „Nemaj rádi rozepjatá křídla, eště štěstí, že nám žádný nerostou.“ U pouhé kritiky a parodie české vrchnostenské panovačnosti na jedné straně a přikrčenosti a servilnosti na straně druhé však film nezůstává. Když zamilovaný Robert prosí Dianu, aby neodjížděla z městečka, a ona mu odpovídá: „Musím, všude nás někdo čeká“, pozdvihuje se téma z prostoru a času zdejšího a stává se univerzálním. Stejně jako v symbolice nevinnosti a nezkaženosti dětí, které se ve filmu postaví pokrytectví dospělých, když kouzelný kocour „zásluhou“ tří proradných spiklenců – ředitele, servilního školníka (Vladimír Menšík) a šidícího vedoucího restaurace (Jaroslav Mareš) – náhle zmizí.
Ani vstupní otázka filmu z Olivových úst „Jakpak je dnes u nás doma?“, citace stejnojmenné písně z Voskovcovy a Werichovy hry Divotvorný hrnec (1948), se tedy nevztahuje jen k českému prostředí a jeho živočichopisu. Dětský pohled je stejně neposkvrněný a nezkažený jako ten kocouří, inspirovaný vlastním Jasného kocourem Pitrísem. Brejličky zastavující barvení lidí mu jako základní zákon pohádky přimyslel Brdečka, na potřebu velkých detailů kocouřích očí Jasného upozornil po sestřihu Jiří Trnka. „Já jsem to blbec nenatočil,“ zhrozil se Jasný, situaci ale zachránil Kučera, který si detaily nabíral mimo scénář. Po čtrnáctidenním hledání byly v hrubém materiálu nalezeny a Jasný jimi pak se střihačem Janem Chaloupkem celý film účinně proložil. „Bez Trnky bych na to nepřišel.“ Právě v poetické mnohoznačnosti, ve schopnosti promlouvat především obrazem a nadčasově, je nepochybně skryta příčina okamžitého mezinárodního ohlasu snímku (mj. čtyři ceny na XVI. MFF v Cannes 1963, ještě před českou premiérou 20. 9. 1963) i jeho přesah k dnešku, jak dokládají obnovené premiéry v letech 1990, 2006 a 2021.
Když se postavíte proti straně, sekneme
„Bylo nebylo, ale spíš by mělo bejt,“ říká v závěru filmové pohádky pro dospělé Oliva a nemá na mysli jen šťastné rozuzlení jejího příběhu, ale také obecně ozdravný význam podobně zaměřených uměleckých děl pro normální fungování společenských organismů. Bohužel, za pár let, po okupaci v srpnu 1968, začal o tom, co „by mělo bejt“, rozhodovat v Československu zase už někdo jiný a Kocour spolu s dalšími filmy zmizel, počínaje červnem 1971, z distribuce. A to i navzdory tomu – nebo spíše právě proto – že jej do té doby u nás navštívilo 1 911 320 diváků a jen do konce roku 1965 byl prodán do 29 zemí světa. Paradoxně film zmizel i na Západě, kde jej přes prostředníka zakoupilo Disneyho studio a rovněž na léta uložilo do skladu.
Jasného poslední domácí projekt, nazvaný Psi a lidé, za něj v roce 1971 po domluvě na dálku realizoval Evald Schorm – Jasný byl v té době už rok v exilu, v němž musel hledat nové možnosti a cesty tvůrčí i produkční. Vzpomínkou na natáčení filmu Až přijde kocour zůstaly dodnes některé záběry krátkého školního filmu FAMU Dušana Hanáka Šest otázek pro Jana Wericha (1963). Jasný za Kocoura obdržel v roce 1964 státní cenu Klementa Gottwalda, byl při té příležitosti pozván k prezidentovi do Lán a právě tam, kde Novotný předstíral, že se ho Sovákova postava ředitele školy netýká, mu prý řekl: „,Teď můžete točit velké filmy a my vám po tom úspěchu v zahraničí na ně dáme. Ale když se postavíte proti straně, tak sekneme.‘ A seknul pravicí s nataženou dlaní, stejně jako se zabíjeli na vsi králíci,“ vzpomínal Jasný. Novotný sám už to pak ale nebyl, sekli až jeho normalizační nástupci.
Mezi hloupostí a jasnou hlavou
Jiří Sovák po létech napsal: „Při natáčení filmu Až přijde kocour jsme zažili jaksi navíc desítky příběhů, skvost za skvostem, jak na to dnes z dálky vzpomínám.“ (Dík za váš smích! aneb Já – a moje trosky, 1993.) Nejvíc se jich týkalo jeho bohémských eskapád s Menšíkem – „a přitom jaksi navíc vznikl film, na který se dá myslím koukat ještě dneska“. Pro jiné aktéry se ale stal film osudovou záležitostí, a nejen pro Jasného či Wericha. Emílii Vášáryové, kterou Jasnému doporučil režisér Jiří Krejčík a kterou pro film disponovala i její gymnastická průprava, určila role Diany definitivně její další profesní působení. Sice v ní i spadla z hrazdy a poležela si v nemocnici, společenství českých hereckých hvězd ji však přesvědčilo, že herectví má také své intelektuální zázemí.
Vášáryová také vzpomněla tragické autohavárie Vlasty Chramostové, která ve filmu ztvárnila postavu Marjánky, při níž zahynul prý při cestě z natáčení její čtyřletý syn Konrád. K tomu došlo však až v květnu 1963, kdy už musel být Kocour vzhledem k účasti v Cannes hotov. Jakási předurčenost jako by ale nad filmem opravdu vládla – například v pozdějším osudu okatého vůdce dětí Josky. Jeho tehdy sedmiletý představitel Michael Wellner Pospíšil odešel v roce 1980 do Francie, později tam působil jako ředitel Českého centra v Paříži, nakonec se stal generálním ředitelem Českých center, mezitím se však etabloval jako filmař a vynikající fotograf, s kocourem hned na obálce své monografie Paris, Praha, etc… (2020).
A jaké že je tedy postavení filmového Kocoura mezi Jasného Touhou a Rodáky? Oproti jejich koncepci srovnávající lidský úděl s věčností přírody jako bychom se tady ocitli v poloze zdánlivě nižší, pouhého individuálního povahopisu, dobové satiry. Ale i tentokrát šlo Jasnému o víc, o alegorické vyjádření nutnosti boje „mezi dobrem a zlem, mezi hloupostí a jasnou hlavou“, a to nejen tady a teď, nýbrž i jinde a natrvalo.
