Jedním ze zásadních problémů v boji proti korupci v Česku je, že zatím není řešena otázka takzvaného whistleblowingu, řekl ministr financí, šéf hnutí ANO a oligarcha Andrej Babiš na mezinárodní odborné konferenci Vývoj trendů v boji proti korupci, praní špinavých peněz a navracení majetku z trestné činnosti. Totéž dnes zopakoval v Poslanecké sněmovně.
„V minulosti jsme měli oznamovatele a ten člověk se dostal do pozice, že je udavač. A pokud nezměníme tu atmosféru, kdy se podnikatelé chválí, že nezaplatili daně nebo že upláceli, tak je to špatně,“ prohlásil Babiš.
V podobném duchu se vyjádřila minulý měsíc vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Ta pokládá whistleblowery, tedy oznamovatele trestné činnosti, za klíčové pro rozkrývání korupčních kauz, protože poskytují informace v takovém stadiu případu, že policisté stihnou trestnou činnost zadokumentovat. Podle Bradáčové se o řadě oznamovatelů neví, protože je „orgány činné v trestním řízení dokázaly uchránit před mediální pozorností“.
Whistleblower je v překladu z angličtiny „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ neboli upozorní na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky, k nimž dochází na jeho pracovišti se souhlasem nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost. Musí tak ovšem učinit v dobré víře a nesledovat tím vlastní prospěch. V policejním žargonu se takovému člověku říká oznamovatel. Jinak též udavač, konfident, informátor, práskač, denunciant, špicl.
Babišovo beranidlo Transparency International
Kampaň za přijetí zákona o whistleblowerech spustila nedávno také česká pobočka Transparency International, která byla jedním z hlavních hybatelů protikorupční hysterie odstartované v roce 2012 a dodnes tvoří údernou protikorupční pěst svévolné politiky Babišova hnutí ANO. Do chystaného právního předpisu prosazuje tato organizace ochranu whistleblowerů v soukromých firmách i ve veřejné správě bez ohledu na jejich pozici, ochranu oznámení učiněných v dobré víře a ve veřejném zájmu či ochranu identity whistleblowerů, tedy například možnost anonymních udání. Okruh nekalého jednání, na které by se whistleblowing vztahoval, by pak měl být širší než trestné činy. Za klíčovou považuje Transparency International dostatečnou pracovněprávní ochranu „oznamovatelů“ a jejich přístup ke stálému a specializovanému právnímu poradenství.
Problém je v tom, na koho a na co by se měla tato legislativa vztahovat, k čemu je vůbec dobrá a komu má sloužit.
Je zajisté správné, aby zaměstnanci státní správy a státních institucí oznamovali korupci a rozkrádání veřejných peněz. Jsou-li to slušní a poctiví lidé a přitom nechtějí spáchat existenční harakiri, nic jiného jim ostatně ani nezbývá. Těžko si budou na tyto zlořády stěžovat svým nadřízeným, jestliže to jsou právě oni, kdo kradou a nechají se korumpovat.
Právně nesmyslný a eticky vadný status
Trestný čin ovšem nejenže může, ale v některých případech dokonce musí oznámit každý, kdo se o něm hodnověrným způsobem dozví, přesněji řečeno má důvodnou obavu z jeho spáchání. Zajištěna je také právní ochrana svědků včetně postavení chráněného svědika. A že je s tím vždy spojeno určité riziko? Samozřejmě. Ale s jakým rozhodnutím v životě není spojeno nějaké riziko. Když udáte (oznámíte) svého souseda, přijde si to s vámi buď vyřídit z očí do očí, anebo se s vámi nebude už nadosmrti bavit. S tím musí člověk počítat. Před vlastním strachem nebo svědomím vás stejně žádný, byť sebedokonalejší zákon neochrání.
Udání ale může být, a také často bývá, motivováno osobně – pomstou, závistí, zlobou, touhou po povýšení. Jak se jednoznačně a nezpochybnitelně rozpozná „dobrá víra“ a „nesledování vlastního prospěchu“? Spravedlnost je slepá a právo není všelék na problémy společnosti, obzvlášť tam, kde chybí dobrá vůle.
V každém případě je třeba trvat na tom, že „whistleblower“ musí nést za nepravdivé udání stejnou odpovědnost jako kdokoli jiný. Proto jeho zvláštní status postrádá jakýkoli právní i etický smysl. Konkrétně se v takovém případě může dopustit trestného činu křivého obvinění (osočí-li někoho nepravdivě z trestné činnosti) nebo pomluvy, případně u méně závažného obvinění přestupku urážky na cti.
Doživotní ochrana před oběťmi udání?
Logicky se nabízí otázka, jak si tedy pan Babiš, paní Bradáčová a protikorupční aktivisté představují právní ochranu whistleblowerů. Jako absolutní a doživotní imunitu před případnými občanskoprávními žalobami? To by přece bylo morálně zrůdné a pro demokracii a právní stát naprosto zhoubné. Vždyť už německý klasik, básník a autor textu německé národní hymny Hoffmann von Fallersleben napsal: „Der größte Lump im ganzen Land, das ist und bleibt der Denunziant“ (Největším lumpem v celé zemi je a zůstane udavač).
V české společnosti – mezi lidmi, ve firmách, mezi občany, státem a jeho institucemi, a podle všeho i v řadě rodin – se zoufale nedostává důvěry a z ní plynoucí vzájemné úcty a slušnosti. Tím se podstatně odlišujeme od civilizovaných západních zemí. A jsme také v porovnání s nimi velmi stranou křesťanského ideálu, k němuž se třeba v souvislosti s uprchlickou krizí nyní hlásíme. V důvěře, vzájemné úctě a slušnosti máme sami vůči sobě dluh, který jsme si za 26 let svobody nedokázali splatit a ani jsme se o to moc nesnažili. Pokud si někdo myslí, že slušnost a důvěru lze nastolit nebo vynutit fízlováním, udavačstvím a odposlechy, osudově se mýlí. Údajné miliony vyrvané ze spárů zlodějů, mafiánů a korupčníků tyto základní lidské hodnoty nikomu nenahradí. Nenahradily by je, ani kdyby skončily přímo v jeho kapse, což je samozřejmě naprosto nesmyslná a nelogická představa. O populistické komedii, která tento způsob příchodu něčeho lepšího jenom nabízí a předstírá, ani nemluvě.
Ve firmách se bude donášet jako za bolševika
Naprosto absurdní je třeba vize fungování „whistleblowerů“ v soukromých firmách. Vyhlásí Andrej Babiš s Lenkou Bradáčovou a Transparency International akci Udej svého chlebodárce a my ti přidělíme nového? Kolik procent Čechů si myslí, že majitel nebo šéf jejich firmy musí nutně krást, podplácet, neplatit či krátit daně a vůbec dělat podezřelé čachry a kšefty, když vydělává daleko víc než oni a ještě má tu drzost je buzerovat a chtít od nich nějakou práci. Anebo je to určitě přinejmenším proradná, prolhaná a lakotná svině. Část zaměstnanců je o tom v hloubi duše přesvědčena, někteří si to občas myslí, jiní o tom jen mluví, protože to v jisté části české společnosti patří k bontonu, stejně jako k němu patřilo nadávat na komunisty, na Havla, na Klause.
A co teprve konkurence, zhrzení obchodní partneři, propuštění zaměstnanci, neúspěšní uchazeči, brigádníci atd. Když to sečteme, armáda „whistleblowerů“ je na světě. A když se náhodou žádný nepřihlásí dobrovolně, není nic snazšího než „whistleblowera“ do firmy prostě nasadit – tak jako mívala komunistická StB své práskače v každém větším nebo významnějším podniku (nejvíc jich bylo v podnicích zahraničního obchodu). Naverbovat znovu takové lidi nebude jistě problém, zvlášť když jim bude kromě utajení poskytnuta ještě „dostatečná pracovněprávní ochrana a přístup ke stálému a specializovanému právnímu poradenství“, jak prosazuje Transparency International.
Andrej Babiš má kromě osobních zkušeností v oblasti donášení a špiclování v současnosti jako velkopodnikatel unikátní příležitost vyzkoušet si whistleblowerství v praxi ve svém zemědělsko-potravinářsko-chemicko-mediálně-politickém holdingu Agrofert. Mohl by jít ve svém protikorupčním tažení příkladem a vyhlásit akci Udej svého chlebodárce a nic se ti nestane – Agrofert i stát tě ochrání. Obojí může Andrej Babiš zařídit. Vyzýváme ho, aby tak učinil.
