Po pozoruhodné akci Andreje Babiše, která by byla ještě za minulé Sněmovny nemyslitelná, se vynořil pojem estébácké praktiky. Naše politika zažila ledacos, ale aby si nějaký politik dovolil nosit do Sněmovny „kádrové materiály“ na nějakého poslance a vyhrožovat mu, jako to udělal předseda ANO ohledně poslance ČSSD Ladislava Šincla, to tu skutečně ještě nebylo. Podobné manýry východního typu budí naštěstí úžas i dnes, byť jsme od Andreje Babiše už zvyklí na ledacos. Za starých časů, které nám za současného Babišova řádění skoro musí připadat zlaté, nás nenapadlo, že bude naše politika obohacena o takové plody mečiarismu v ryzí podobě.

Jak je to ale s těmi estébáckými praktikami? Souvislost je jasná. Babišovo jméno se nachází na seznamech agentů Státní bezpečnosti. Babiš měl krycí jméno Bureš.

Nikdo nic neví

Babiš se v roce 1980 stal důvěrníkem StB. Podle záznamů ho o dva roky později ke spolupráci s Stb jako agenta získal nadporučík StB Július Šuman. Ten to při procesu u okresního soudu popřel a prohlásil, že to není pravda.

„V roce 1982 mě můj nadřízený náčelník oddělení Mátrai požádal, abych mu spis důvěrníka předložil. O spisu důvěrníka inženýr Babiš nevěděl a nebyl ani kontaktován. Mátrai mi po třech až čtyřech týdnech předložil k podpisu zprávu o získání spolupráce agenta Bureše. Odmítl jsem to podepsat, ale na rozkaz náčelníka odboru Greguše jsem tak nakonec učinil. Se spisem jsem nic nedělal, nekontaktoval jsem Babiše. Spis jsem uložil do trezoru. V roce 1983 jsem ho vrátil Mátraiovi. Co s ním udělal, nevím. Spis není pravdivý, verbování agenta Bureše v restauraci U obuvníka není pravdivé. Tyto okolnosti se vymykaly z běžné praxe, proto si to tak dobře pamatuji i po 31 letech. Další souvislosti si nepamatuji,“ tvrdí Šuman.

Estébák si samozřejmě může lhát, jak ho napadne. Scénář podobných procesů je vždycky stejný. Pánové z bývalé Stb řeknou, že nic nebylo, a soudce dělá, že jim věří. Komunistický režim byl zločinný a Stb byla nejvýkonnějším nástrojem moci, takže jen trouba by se přiznal k tomu, že se na tom všem podílel. Po všech těch soudech, které zjišťují, že agent nebyl vlastně nikdo, se jen můžeme ptát, k čemu ta tajná policie komunistům vlastně byla. To je za desítky let nenapadlo, že tam asi nikdo nepracuje? (Pokud tedy činnost důstojníků Stb není na zavření, když nepracovali, je zase otázka, za co dostávají své potěšitelné důchody.)

Šéfredaktor slovenského Denníku N Matúš Kostolný to v rozhovoru pro aktualne.cz charakterizoval takto: „Záznamy o agentu Burešovi se vyskytují v tolika různých svazcích, že je prakticky vyloučené, aby si ho StB vymyslela. A přijde mi zvrácené, jestliže soud považuje za věrohodné výpovědi důstojníků StB, kteří teď po letech tvrdí, že záznamy o Babišově spolupráci zfalšovali. To je jako se ptát zloděje v zelenině, zda opravdu ukradl jablka. A když řekne, že ne, tak prohlásíme: ó, promiňte, že jsme vás podezřívali.“

Ty praktiky

Ale vraťme se k tomu pojmu estébácké praktiky. Babiš je podezřelý z toho, že byl agent. Estébácké praktiky je označení, které se týká spíše postupu Státní bezpečnosti vůči obětem, tedy potenciálním spolupracovníkům.

Jak estébáci postupovali?

Některé lidi nebylo třeba lámat je spolupráci, protože spolupracovali rádi a sami od sebe, třeba členové komunistické strany. Komunista měl spolupráci přímo v popisu své existence. Proto ani nebylo vždy nutno po nich chtít nějaký formální vázací akt.

Na ty další bylo třeba zapůsobit. Prakticky vždy se jednalo o využití nějaké slabosti. Někdo byl poněkud mdlé inteligence, někdo naivní. Na takové lidi se působilo tak, že se jim řeklo, že je třeba předcházet zločinnosti a k tomu je nutno získat nějako informace. Takto byly infiltrovány skupiny, které estébáky zajímaly. Pak tu byli lidé zaměření na kariéru, kteří spolupracovat museli, jinak by nemohli postupovat dál. Tedy lidé babišovského typu. Jiní byli zase vydíratelní, protože měli nějaký delikt, který se zametl pod koberec, když byli hodní. Třeba autonehoda, mimomanželský poměr, krádež. Jakmile někdo a spolupráci přistoupil, už byl navždy vydíratelný.

Estébácké metody tedy znamenají zneužití informací, ať už pravdivých, nebo vymyšlených, k vydírání a nátlaku. V případě Andreje Babiše jde o tento typ estébáckého vyhrožování.

Viděno z vnějšku, jde o ztrátu soudnosti. Musí to být hodně zatemněná mysl, když si někdo myslí, že může takovéto kejkle provádět veřejně. Zcela se to vymyká zdravému rozumu. Babiš se pochopitelně může spolehnout na to, že lidé nemají politiky rádi, takže voličům tolik nevadí, když jeden politik zmáčkne druhého.
Babiš je zcela nedůvěryhodná osoba, jako bývalý komunista a spolupracovník Stb. (Tady nemusíme čekat na žádný soud, chodil k nim a mluvil a nimi, požíval výhod. To je spolupráce, co jiného by to bylo. Snad nespolupráce?)
Více než polovině lidí u nás to ale nevadí a Babiš je pro ně nejdůvěryhodnější politik.

Tak aspoň tušíme, co si v nových časech máme představit pod pojmem důvěryhodnost. Abychom si už pomalu sepsali nějaký nový slovníček česko-slovenštiny.