Premiér Andrej Babiš (ANO) a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) vítají čínské letadlo. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Člen bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny Pavel Žáček řekl deníku FORUM 24 jasně, že nelze věřit předsedovi vlády Andreji Babišovi, natož ministru vnitra Janu Hamáčkovi, že se o sedm let starém teroristickém útoku ruských zpravodajců ve Vrběticích dozvěděli až v sobotu 17. dubna. „Vůbec nevěřím, že to Hamáček nevěděl, když plánoval svoji cestu do Moskvy, a v podstatě z toho plyne vážné podezření, že se ministr vnitra spolčoval s nepřátelskou mocností.“ Hamáček tuto spekulaci potvrdil a přiznal v neděli v poledním pořadu Otázky Václava Moravce, že již ve středu jednal o vzniklé situaci s českým velvyslancem v Rusku.
Vrcholní ústavní činitelé tedy věděli o ruské nepřátelské aktivitě na území našeho státu již delší dobu a také jistě věděli i o výsledcích vyšetřování výbuchu ve Vrběticích. Oba, Babiš i Hamáček, jsou jako premiér i ministr vnitra příjemci informací z tajných služeb a není vůbec možné, aby o celé věci nevěděli. O sledování ruských agentů českými tajnými službami věděl i ministr Petříček, a proto pro něj sobotní zpráva nebyla žádným překvapením, jak sdělil Deníku N.
Proč tedy byla zveřejněna informace o ruském teroristickém útoku z roku 2014 až v sobotu? Po sedmi letech od útoku?
Stalo se to po odvolání prozápadního ministra Petříčka, po sjezdu ČSSD a po trapném zákazu, kterým premiér zatrhl Hamáčkovi cestu do Moskvy pro neschválenou vakcínu Sputnik. A také mimochodem v době, kdy padají preference Babišova hnutí ANO kvůli vůbec nejhorší pozici Česka ve světovém srovnání boje s pandemií. Babiš a jeho vláda nesou zodpovědnost za tisíce mrtvých, kteří by možná zemřít nemuseli, kdyby se vládě koronavirová epidemie zcela nevymknula z rukou.
Nyní Babiš a Hamáček zase vypadají jako zachránci národa. A to je nehorší možná iluze této chvíle. Oba o podezření na ruské agenty jistě věděli a oba ho kryli, dokud to už nešlo utajit a naopak to šlo dobře využít, když jim právě oběma teče do bot. Oba také hlasovali nedávno na zasedání vlády pro připuštění Ruska do tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech, ačkoli znali rozsah ruského vměšování do českých věcí a jistě sledovali i zprávy tajných služeb o vrbětickém útoku.
Je prakticky jisté, že oběma vládním představitelům již nezbylo nic jiného než s případem ruské agrese vystoupit. A zároveň se pokusili z oznámení udělat svoji přednost. Informaci o útoku nešlo dlouhodobě utajit, ale přitom právě nyní, kdy mají oba vládní představitelé Babiš a Hamáček značné potíže, mohla se jim hodit jako kouřový granát, který vytvoří mlhu a může zakrýt jejich selhání i zamíchat kartami na politické scéně i preferencemi vládních stran, které prudce upadají. Proto je třeba zůstat ostražitý. Nejen k agresivnímu Putinovu Rusku, ale také k naší vlastní vládě a skandálnímu prezidentovi.
Samotná informace o ruském útoku je ovšem zcela jistě pravdivá. Nebylo možné si ji vymyslet. Ruská federace vedená autokratickým prezidentem Putinem vyvíjí na našem území nepřátelskou aktivitu již dlouhá léta.
Jejím prvním úspěchem bylo torpédování amerického radaru v Brdech v letech 2007–9, do čehož se zapojily statisíce zmanipulovaných Čechů. Radar měl být přitom výlučně obranným zařízením a Česko se tak poprvé ukázalo jako země vysoce kontaminovaná ruskou subverzí a zákeřnou propagandou s využitím řady příslušníků proruské páté kolony i obyčejných nic netušících naivků.
Druhým úspěchem Ruska bylo dosazení proruského prezidenta Miloše Zemana na Pražský hrad. Informace, které shromáždil investigativní novinář Jaroslav Kmenta i další novináři o financování Zemanovy volební kampaně v roce 2013, jasně ukázaly ruským směrem. Rozhodující část českých voličů tedy znovu Rusům posloužila jako parta užitečných idiotů. Od té doby je naše země často hodnocená jako nevěrohodný partner, který jde až příliš na ruku autoritářským režimům.
Odporná šaškárna s prosazováním ruské vakcíny Sputnik V, kterou zde provozoval prezident Zeman a kvůli které padli dva ministři české vlády, korunovala v posledních týdnech tuto dlouhou a nesmírně zahanbující pouť České republiky východním bahnem. Čtvrtina našich občanů přitom podlehla nehorázným lžím, které Rusové nechávají šířit svými vlastními či otevřeně nakloněnými komunikačními kanály na alternativní mediální scéně. O kanály jde v pravém slova smyslu a řada Čechů pro Ruskou federaci pracuje jako její zdejší kanálníci.
Je tu až příliš mnoho nezodpovězených otázek. Jedno je ale jisté. Současná hra Andreje Babiše na obránce před ruskou hrozbou je silně nevěrohodná a zpožděná. On není ve skutečnosti zapálený hrdina v boji za západní směřování České republiky.
Babiš v mnoha ohledech kopíroval Putinův manipulativní styl politiky a stejně jako Putin se snažil zlikvidovat právní stát. Že mu k tomu chybějí Putinovy možnosti i schopnosti, to není právě to, co bychom měli na Babišovi oceňovat.
Oficiální vysvětlení, že Hamáček neodjel do Moskvy až proto, že se vláda dozvěděla o ruském teroristickém útoku, je ale hodně vachrlaté. Mnohem pravděpodobnější je, že Hamáček o ruském nepřátelském aktu dobře věděl, a přesto tam chtěl jet pro vakcínu Sputnik a navíc si k této cestě vybral jako spolucestujícího vyhlášeného prokremelského aktivistu ze Slovenska Andreje Danka.
Rusko se pod vedením Vladimira Putina, kdysi agenta KGB se slabostí pro pravoslavnou víru, vrátilo ke svým komplexům z doby Sovětského svazu. Snaží se za každou cenu přesvědčit svět o své síle a mimořádném poslání. Je to jurodivá a vyšinutá politika, která ovládá velkou část Rusů skrze ovládnutá média. Rusko žene své lidi k nenávisti vůči Západu, vůči NATO a vůči mnohem slabší Ukrajině. A Putinovo Rusko se neštítí provádět nepřátelské a vysloveně zločinecké a vražedné akce v cizích zemích s jasným cílem zničit demokracii a soudržnost svobodného světa.
Skutečnost, že antidemokratické vládě v Moskvě již léta podlézá celá plejáda politiků v čele s prezidentem republiky Milošem Zemanem, je zcela skandální. A premiér Babiš není žádný náš zachránce, nýbrž Zemanův spoluviník a Putinův učedník v manipulaci veřejností a v likvidaci svobody médií.
