Ministr financí Andrej Babiš dobře ví, jak se ukázat před veřejností jako ochránce fungující země, demokracie a státu jako firmy. Jedním z jeho návrhů je proto snaha omezit možnost zvolení poslanců tak, aby mohli vykonávat pouze dvě funkční období. Je to myšlenka nebezpečná a populistická, a to hned z několika důvodů.

Tím prvním a zásadním problémem je Babišova snaha neustále před voliči očerňovat politiku jako takovou. Začalo to heslem: „Nejsme jako politici, makáme.“ Co to ale znamená – nebýt jako politici? Politik je řádné zaměstnání, důležité, zodpovědné a bez něj nelze udržet fungující demokracii. Je proto naprosto nesmyslné snažit se dokázat, že budeme mít nějakou demokracii bez politiků, protože taková neexistuje.

[ctete]104470[/ctete]

Babiš a jeho tým dobře vědí, že ukazovat na ty zlé politiky, kteří jen kradou, je velmi funkční nástroj pro získávání politických bodů. Proto se pustil do nového útoku, k čemuž naprosto nesmyslně používá příklad New Yorku, kde mohou být radní zvoleni pouze dvakrát. Bohužel si asi nevšiml, že město nemá ani ministerstva, ani zahraniční politiku, ani zásadní rozhodovací moc na úrovni státu. Takový argument tak nemá vůbec žádnou váhu.

Pak je zde ale problém druhý, o něco větší. Babiš se dlouhodobě snaží tradiční (což je podle něj pejorativní označení, podle názoru autorky tohoto textu je to ale věc veskrze pozitivní) politické strany nejen pošpinit, ale také zničit. Sám si dobře uvědomuje, že kandidátky se zaplňují jen těžko. Při bližším pohledu zjistíme, že je na nich stále více nestraníků a že v tak malé zemi, jakou je Česká republika, prostě není dostatečný počet potenciálních politiků. Ve chvíli, kdy by byla možnost být zvolen vícekrát omezena, dostáváme se do situace, kdy se strany budou nuceny zbavovat svých známých tváří – a proč? Protože se to hodí Babišovi, jehož schopnost koupit si na svou kandidátku kohokoli, je téměř neomezená. Navíc si jistě dobře uvědomuje, jak důležitá je pro zvolení vizibilita daného politika, proto si taky koupil média. A ve chvíli, kdy donutí strany nasazovat neznámé tváře, vytváří tak další komplikaci pro jejich úspěch.

Vzhledem k tomu, že se Babiš na sjezdu hnutí ANO tak snaživě obracel do historie, nezbývá než mu připomenout jinou historickou postavu. Winston Churchill byl členem britské Dolní sněmovny v letech 1900–1922 a později 1924–1964. Vzhledem k tomu, že se premiérem země stal až v roce 1940, bylo by opravdu zajímavé si představit, jaké by to bylo, kdyby se nějakým způsobem omezovala možnost zvolení. A jelikož byl Churchill poprvé zvolen v šestadvaceti letech, nejedná se náhodou o kariérního politika? Je však velmi těžko představitelné, že by se u takové osobnosti jednalo o problém.