Problém pana Babiše a „korunových dluhopisů“ se v médiích už propírá delší dobu. V posledních dnech však celá věc nabyla na obrátkách. Rekapituluji jen zcela stručně:

Ve středu 8. března si rozpočtový výbor PS předvolal šéfa Generálního finančního ředitelství Martina Janečka. Po vzrušené debatě poslanci pana Janečka požádali, aby Generální finanční ředitelství vydalo metodický pokyn k provedení kontrol ve věci možného zneužití daňových zákonů při vydávání korunových dluhopisů a k následnému provedení těchto kontrol. Usnesení podpořila výrazná většina členů výboru.

V pondělí 13. března pak usnesení na žádost premiéra Sobotky a přes zuřivý odpor ministra Babiše projednávala koaliční rada. Jednání prý bylo mimořádně divoké. Pan Babiš je ještě před koncem opustil a rada aspoň podle informace místopředsedy vlády Bělobrádka nedospěla k jasnému závěru.

Finanční správa pak prohlásila, že samozřejmě poskytne rozpočtovému výboru souhrnné informace z požadované oblasti ve stanoveném termínu v rozsahu, jaký stanoví zákon, že ovšem nebude měnit potvrzenou správní praxi ani vydávat nové metodické pokyny, protože by to bylo nadbytečné a rozpočtový výbor ji nemá co úkolovat.

Ve středu 15. března se pak na žádost opozice sešla k projednání závěrů rozpočtového výboru Sněmovna. Na návrh poslance Kalouska byl proto Byl na program zařazen mimořádný bod s názvem „Daňové podvody ministra financí“. Po zhruba tříhodinovém jednání přijala Sněmovna velkou většinou přítomných tříbodové usnesení, v němž za prvé souhlasí s usnesením rozpočtového výboru, za druhé žádá ministra financí, aby do konce měsíce vysvětlil své příjmy použité na nákup dluhopisů a vyvrátil vážná podezření z daňových úniků, a konečně za třetí v případě, když minstr druhý bod nesplní, žádá premiéra, aby z toho vůči němu „vyvodil důsledky“.

[ctete]107715[/ctete]

Andrej Babiš se projednání bodu nezúčastnil, dal přednost slavnostnímu zahájení stavby dálnice u Budějovic a komentoval je hloupými řečmi o zasedání parlamentního matrixu a o komplotu premiéra Sobotky s poslancem Kalouskem. Dal najevo své standardní pohrdání parlamentem a „politiky, co nemakali a kradli“.

Kdyby si něco podobného dovolil člen, přesněji řečeno místopředseda vlády v civilizované západní demokratické zemi, měl by velmi pravděpodobně, jak se říká, po ptákách. Ne však u nás. Nejen z toho důvodu je velmi nevhodné podléhat jakékoli euforii, protože:

Za prvé: pan Babiš přináší dnes a denně spoustu důkazů o svém bezmezném pohrdání parlamentem a parlamentní demokracií. Bohužel se, aspoň pokud jde o to první, bez problémů shodne skoro s 80% obyvatelstva. Pokud ovšem věříme průzkumům veřejného mínění, které o tom svědčí všechny a setrvale. Dá se to vyvozovat i z toho, že tenhle názor na parlament setrvale vysoké preference pana Babiše a jeho hnutí vůbec nijak neovlivnil.

Za druhé, celá záležitost s korunovými dluhopisy je pro člověka v problémech financí a podnikání nezasvěceného (a takových je u nás hodně) poměrně nepřehledná. Čím víc se to vysvětluje a rozpitvává, tím snadněji se v tom „normální člověk“ prostě utopí, zvlášť když zároveň musí soustavně zápasit s jednoduchou a podbízivou víru ve spasitele, který nás přišel vysvobodit z moci zlodějů a korupčníků.

[ctete]107787[/ctete]

Za třetí: sněmovní usnesení bylo sice schváleno zcela dostatečnou většinou. Radost lidí, jako je autor těchto řádků, ovšem kalí skutečnost, že kdyby je zcela jednotně a ukázněně, jak je jejich zvykem, nebyli podpořili komunisté, nebylo by prošlo vůbec.. (ČSSD a KDU-ČSL projevily při hlasování výrazné známky lability.) Komunisté zafungovali jako velice mohutný jazýček na vahách. Problém přitom je, že komunistická strana je ve svém rozhodování od svého vzniku ve dvacátých letech minulého století silně inspirována tím, co se odehrává ve stínu „mohutného dubiska“ na východě. Bez ohledu na to, zda je tam zrovna u moci J. V. Stalin nebo Vladimir Putin. Je to pro demokraty vždy a za všech okolností spojenec nespolehlivý nevypočitatelný a pochybný úplně stejně jako Andrej Babiš. Zvlášť když jsou neustále ze situace vystaveni pokušení, aby pana Babiše zmáčkli, a pak, až vyměkne, se s ním za výhodných podmínek spojili.

A za čtvrté, věc zcela, naprosto zásadní: naopak jistá přitažlivost aféry s dluhopisy pro řadového občana ČR spočívá v tom, že jde o typickou „korupční“ aféru: do pytle „zlodějů a korupčníků“ má být nyní vložen i pan Babiš. Zapadá to do protikorupční hysterie minulých let a není to tedy nic nezvyklého. Nesnáz je, že vzniká otázka: kdo vlastně zbývá venku, mimo pytel? Kdo z politiků, které budeme v říjnu volit? Při vysokých preferencích pana Babiše i jeho multifunkčního koncernu se může velmi snadno stát (a je otázka, zda se to náhodou už nestává), že si lidé řeknou: fajn, tenhle člověk je mezi nimi nový, ještě tím příliš nenačuchl.

Náš politický vývoj v protikorupčním běsnění posledních čtyřech – pěti let byl bohužel postaven jen na negaci a destrukci. Jistě, s korupcí je třeba bojovat vždy a za všech okolností, je to součást nikdy nekončícího boje s kriminalitou. U nás zvláštní hysterická povaha tohoto boje přerostla záhy a plíživě v destrukci parlamentní demokracie a právního státu. Měli bychom si být vědomi, že údajné (jak se říká) daňové podvody významných politiků, v tomto případě pana Babiše, jsou věci, které se musí zkoumat a v případě potřeby se z nich musí vyvozovat důsledky. Zároveň bychom neměli ani náhodou přehlížet, že hysterický boj proti korupci u nás vedl např. k paranoidní koncepci korupční chobotnice. Ta údajně prolezla celou společnost je prý s ní nutné bojovat mimořádnými prostředky: tedy budováním prokurátorského a policejního státu. Právě nyní zase hrozí nebezpečí, že se některé správní orgány potichu změní v nástroje omezování občanských svobod (např. svobody projevu). A zároveň jsou tu nezodpovědní a nebezpeční političtí hochštapleři, kteří se na vlně protikorupční hysterie právě drápají na vrchol politické moci.

[ctete]107329[/ctete]

Velmi brzy se opakovaně rozjede hlavní „protikorupční“ proces, kauza „poslaneckých trafik“. A nejnověji tu je tlak Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na kritickou žurnalistiku v České televizi. Upozorňuji na něj znovu a důrazně proto, že může vyústit  v omezení svobody projevu a ve faktické zavedení následné cenzury, a že jde o to zastrašit novináře. Probíhá bohužel trochu ve stínu kauzy „korunových dluhopisů“: to je paradox, protože s ní tematicky i formálně  souvisí: bylo by absurdní, kdyby byla ČT trestána, že upozornila na něco, čím se nyní i na základě práce jejich reportérů se vší vážností zabývá nejvyšší zákonodárný sbor ČR.

Na podzim nás čekají rozhodující volby do Poslanecké sněmovny. Nezapomínejme, že mám musí jít nejen o boj proti něčemu, ale především o to, za co a ve jménu čeho bojujeme: ve jménu upevnění parlamentní demokracie a právního řádu v České republice. Dobře totiž víme z vlastní národní zkušenosti, že když o obojí jednou přijdeme, trvá to velmi, velmi dlouho, než se nám podaří je zase obnovit.