Andrej Babiš FOTO: ČTK/Pavlíček Luboš
FOTO: ČTK/Pavlíček Luboš
KOMENTÁŘ / Andrej Babiš, který nedokáže v běžné řeči začít větu delší než pár slov, kterou by pak nějak smysluplně dokončil, tvrdí, že napsal článek. Dne 17. června skutečně v novinách, které si koupil, vyšlo dílko podepsané jeho jménem. Jmenuje se to „Ďábel v migračním eurodetailu: co podepsal Rakušan?“ Je to nesmyslný blábol, který ukazuje na pokračující tomio-okamurizaci jeho útvaru ANO.
Už použitý jazyk míří na primitivní pudy podprůměrně inteligentních čtenářů.
„Lhát lidem, snižovat životní úroveň, rozvrátit veřejné finance a jednat proti zájmům republiky. Teď, aby zkáza byla kompletní, musíme k ‚úspěchům‘ Fialovy vlády přičíst i ohrožení bezpečnosti a rozklad společnosti. Jinak totiž nelze nazvat tu nebezpečnou dohodu o migraci, kterou s posvěcením premiéra podepsal v Bruselu ministr Rakušan a o níž teď navíc zase lžou,“ píše se v článku podepsaném jménem mnohokrát usvědčeného lháře. Budeme ale dělat, že to Babiš napsal, abychom to nekomplikovali. Bez jeho souhlasu by v novinách, do kterých údajně nezasahuje, nemohlo nic podstatnějšího vyjít.
„Babiš“ tvrdí, že evropská dohoda „je plná floskulí a nesplnitelných cílů kromě dvou velmi konkrétních ďábelských eurodetailů – povinných migračních kvót a pokuty za jejich odmítnutí“. O floskulích a nesplnitelných cílech by měl zrovna Babiš mlčet, jeho proud řeči nebývá sestaven z ničeho jiného.
Ačkoliv si velkohnojař a velkouzenář platí dost lidí, aby vylepšovali jeho obraz před prostým lidem, měl by si aspoň najít někoho, kdo to bude dělat způsobem neurážejícím mysl těch, co se k četbě jeho stranického plátku dostanou náhodou.
Tak třeba:
„Podle dohody si má EU na základě připravovaných kvót každý rok přerozdělovat minimálně (!) 30 tisíc migrantů. Kde je tedy strop?“
Kdyby někdo uměl (nebo chtěl) rozumět smyslu psaného textu, dozvěděl by se, o co jde.
Na webu consilium.europa.eu se lze dočíst: „Pro provádění hraničních řízení musí členské státy vytvořit odpovídající kapacitu, pokud jde o přijímání a lidské zdroje, které jsou nezbytné k posouzení stanoveného počtu žádostí v daném okamžiku a k výkonu rozhodnutí o navrácení… Na úrovni EU činí tato přiměřená kapacita 30 000 osob. Přiměřená kapacita každého členského státu bude stanovena na základě vzorce, který zohlední počet nelegálních překročení hranic a odepření vstupu za období tří let.“
To je poněkud klopotný úřednický jazyk, ale dá se to vysvětlit. Je to vzorec, který určuje, kolik lidí, včetně dětí, bude v rámci zrychleného, 12týdenního hraničního řízení posláno do center podobných detenčním zařízením (nejspíš dost nemilá místa s ostnatým drátem a strážními věžemi). Hraniční procedura je vyhrazena pro státní příslušníky s 20procentní nebo nižší šancí na získání azylu. Čím více lidí bude do těchto center posíláno, tím více musí daný stát EU převzít odpovědnost za péči o ně a jejich případný návrat.
Nová pravidla ve skutečnosti vzbuzují určitou kritiku přesně z opačných důvodů, než hlásá Babiš. „Celá věc v podstatě motivuje země na vnějších hranicích k tomu, aby se snažily zabránit tomu, aby lidé na jejich hranice vůbec dorazili. A to znamená jejich odhánění,“ říká Stephanie Pope, odbornice na azyl z organizace Oxfam.
Ještě jednodušeji, aby to pochopili i v ANO: dosavadní zkušenost ukazuje, že i když je někomu žádost o azyl zamítnuta, mnoho zemí původu odmítá své vlastní občany přijmout zpět. Pouze 18,5 procenta osob, kterým bylo v loňském roce vydáno rozhodnutí o navrácení, skutečně odjelo. Proto se budou státy určitě snažit, aby se žádný uprchlík/ migrant/běženec na jejich teritorium vůbec nedostal. Praktické a zřejmě očekávatelné důsledky nové praxe by se přece panu Andrejovi měly líbit. Nenechat běžence (v tomto případě spíš takové plaváčky) vůbec dorazit. Pokud se jim to povede, tak ty s nízkou šancí na splnění podmínek udělení azylu (hrubě řečeno) odlifrovat do lágrů a rychle rozhodnout, koho poslat zpět.
Dosavadní „dublinský systém“ nefunguje, protože na velkou uprchlickou vlnu není nastavený. Umožňoval příchozím opustit zemi prvního vstupu a vydat se jinam, nejlépe do Německa. Státy jako Itálie jim v tom pochopitelně nijak vášnivě nebránily.
Podle nových pravidel by se tohle putování po schengenském prostoru zarazilo, ale pro země s jižním pobřežím to představuje problém. Nechat to jen na nich není fér. Babiš a spol. nevědí, co znamená slovo fér. Zjevně ani nechtějí chápat, že nový přístup znamená nakonec prospěch pro všechny, nebo většinu. Pokud nebude chtít členská země unie přijmout uprchlíky fyzicky, přispěje zemím, které tohle břemeno nesou. Jako čistý příjemce plateb z EU bychom měli české sobectví poněkud mírnit. Zatím od našeho vstupu dostáváme víc, než odevzdáváme. Děje se tak právě v rámci evropské solidarity, z které Babiš rád těžil, když mu plynuly dotace. Peníze do Agrofertu nezesměšňoval výroky o „povinné solidaritě“, ačkoliv v bohatších zemích by se občané mohli ptát, proč ze svých daní povinně přispívají na Babišovu „inovovanou“ linku na toustový chleba.
Existuje typ lidí, který se bude rád v klubu rozvalovat na lenošce u krbu a užívat si výhod, ale uklízečku se mu už platit nechce.
Babiš, tedy článek Babišem podepsaný, pak chrlí celou řadu dalších demagogií, třeba že „pan Rakušan se sice snaží ohánět nějakou výjimkou pro ČR, v oficiálním dokumentu ale nic takového není“. Nebo že ministr Rakušan „prý zarazil povinné kvóty. Jak, když současný návrh je plný kvót, jen se jim říká jinak, aby to nevzbuzovalo tolik emocí?“ Pak ještě trochu nechutné protiukrajinské agitace ve stylu SPD. „Fialova vláda za celé předsednictví EU nevyjednala za ukrajinské uprchlíky ani euro, resp. až nyní jsme se od pana Rakušana dozvěděli o nějaké směšné 1,3 miliardě korun, zatímco ministerstvo financí přiznává náklady ve výši 36 miliard. „
I kdybychom vzali toto tvrzení bez dalšího uvažování, rozpočítáno na rok by to dělalo necelých deset korun denně na každého našeho občana. Jak by se Babiš ale dočetl ve svých vlastních novinách, je to ve skutečnosti jinak.
„’Zhruba 100 tisíc Ukrajinců začalo po příchodu pracovat, čímž se značná část prostředků vrací do české ekonomiky ve formě daní a odvodů,‘ upozornilo ministerstvo financí. Už dříve také připomnělo, že peníze vyplacené na ubytování šly českým občanům a firmám, kteří uprchlíkům ubytování nabídli. Česko udělilo dočasnou ochranu zhruba půl milionu uprchlíkům z Ukrajiny, zhruba třetina se jich vrátila zpět. Podle údajů ministerstva vnitra jich k 1. dubnu v Česku pobývalo přibližně 325 tisíc. Téměř 30 procent uprchlíků v Česku tvoří děti. Dvě třetiny dospělých jsou ženy, část pak senioři.“
Uprchlíci z Ukrajiny, kteří si v Česku našli práci, státu zaplatili loni na odvodech asi osm miliard korun. Takže vzbuzování dojmu, že 36 miliard korun zmizelo v nějaké černé díře, je čirá lež. Ukrajinci pracují, sami přispívají do systému a peníze, které dostali, nakonec stejně do značné míry končí v českých rukou.
Dva byznys-politické útvary vůdcovského typu v současné sněmovně (momentálně naštěstí v opozici) ale potřebují pro získání moci a prebend pro své činovníky vyvolat nenávist v lidech s nižší inteligencí nebo osobnostně narušených. Vzbudit závist a strach a pak nabízet záchranu. Řídit ti lidé neumí nic, jejich návrhy jsou amatérské, jakoukoli snahu něco v této zemi něco zlepšit torpédují nekonečnými obstrukcemi. Není to normální opozice, ale bezhodnotová klaka, která žije hlavně pro své offshorové zámečky a tubusové vily.
Koho by ale zajímala nějaká fakta nebo snad hodnoty? Babiš si přece koupil noviny, aby mohl lhát a nahrabat si bez ohledu na cokoli.
