Proč hrají lidé, kteří jsou u moci, občas přesilovku, bylo popsáno mnohokrát. V totalitách rozhodují tanky a výjezdy tajné policie za kuropění. V demokracii se místo toho používají peníze a informace.
Kdo má ruku na ovládání účtů a zásobuje rotačky a vysílačky, může v mocenském boji využít méně nápadné prostředky. Čelit tomu je fyzicky příjemnější, než je to v případě odporu vůči klasickým diktátorům, ale co do výsledku to jednodušší není. Zvlášť proto, že někomu stačí vidět fasádu a je mu jedno, že za ní jsou plesnivé zdi, nejezdící výtahy a arogantní šikanující domácí.
Chtít uchopit všechnu moc je zbytečné, zastaralé a nefotogenické. Stačí ji mít v dostatečné míře. Dokud mohou lidé cestovat, nikdo je nezavře za politický vtip a herci mohou vystupovat v nějakém kabaretu, kde se spílá současné vládě, vypadá to navenek dobře. Mezitím může země zaostávat, ohromné finanční toky směřují tam, kde se ztratí jako voda v pouštním písku, pár schopných lidí přijde o práci ve veřejném sektoru, ale jinak se nic nápadného neděje. Hromada ovoce taky hnije pomalu a pořád se z ní dá brát něco k jídlu a z lehce nahnilých kusů něco použitelného odkrojit a uspokojit tak svou svobodnou vůli. Poradil jsem si! (Spravil jsem důchodkyni prasklou trubku bez účtenky, zatímco vedle zavřeli malý obchod.)
Kdysi mocné režimy se časem dostaly do fáze, že provozovaly plošné lhaní už jen jako rituál. Předstírala se všeobecná víra jak u mluvčích, tak u příjemců. Šaman vytrvale mává mrtvou slepicí a přivolává déšť, ale i když je pořád sucho jako na Sahaře, dělejme, že to dědkovi věříme. Když bude šaman tvrdit, že za dočasné dílčí neúspěchy může sabotáž nějaké čarodějnice, něco na tom třeba bude. Každý může vyjmenovat několik lidí, co vypadají jako čarodějnice.
Šamanské rituály poklepávání na základní kameny různých neexistujících dálnic a v transu provolávané vize o rychlodráhách přejděme s taktním mlčením. Takových už bylo. Když u nás byli někteří lidé ochotni věřit na klonování peněz, proč by nevěřili na slevy na jízdné? Zákon zachování hmoty a energie je trapný přežitek, který patří do překonaného světa účetních bez charismatu a tradičních politiků.
Impérium lži vysvětlí neexistující dálnice, zmenší velkofirmy na malé firmy kvůli dotacím, zbaví mesiáše minulosti posledních čtyřiceti let a udělá z něj novou tvář. Výraz impérium lži není přehnaný, je to hmatatelná realita. Přesněji řečeno je to impérium lží, polopravd, demagogií, Potěmkinových vesnic a retušování historické paměti.
Andrej Babiš ví, proč si zakoupil média s dosahem tři a půl milionu čtenářů, a Petr Kellner tuší, proč nechává k dispozici jen svou starou fotografii. Na těch nových by třeba nevypadal tak skvěle jako šikovný mladík, co se vypracoval vlastní pílí.
Bývaly ovšem mnohem těžší doby a horší místa. Alexandr Solženicyn vydal v roce 1974 úvahu Nežít se lží. Byl to návod, jak si poradit v době, kdy moc byla skutečně totalitní a strach velký. Po necelém půl století si to lze znovu přečíst a v něčem použít jako užitečný odrazový můstek. (Citujeme podle vydání z Konfrontace v Curychu, 1974.)
Solženicyn napsal:
„A zde leží, námi přehlížený, nejprostší a nejdostupnější klíč k našemu osvobození: osobní neúčast při lhaní! Třebaže lež vše pohltila, třebaže lež vším vládne, v tom nejmenším se však postavme na odpor: ať si vládne, ale ne mou pomocí!
A to je východisko ze zdánlivě uzavřeného kruhu naší nemohoucnosti! To nejsnadnější pro nás a nejzhoubnější pro lež. Neboť když se lidé od lži odvrátí, přestane prostě existovat. Podobně jako nákaza může existovat pouze s lidmi.
A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda zůstane vědomě sluhou lži (pochopitelně nikoliv z lásky k ní, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovat děti — v duchu lži!), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých dětí, tak i svých současníků. Od toho dne pak napříště
— nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných
podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;
— nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě ani na veřejnosti, ani o své vůli ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní úloze;
— jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpozná;
— nebude nikdy ani ústně, ani písemně citovat ‚představitele‘, aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ta myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;
— nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání a vůli. Nevezme do ruky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;
— nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit ani veřejně, ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;
— nedá se zahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání otázky;
— opustí okamžité zasedání, schůzi, přednášku, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;
— nepředplatí si ani nekoupí takové noviny nebo časopis, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta…
Dokonce ani tato cesta, nejmírnější ze všech cest odporu, nebude pro nás třasořitky lehká. Přesto však je lehčí než sebeupálení nebo hladovka; plamen nesežehne tvé tělo, oči neprasknou žárem a černý chléb s čirou vodou se pro tvou rodinu vždy najde.“
Tolik Solženicyn. Až se musíme skoro rdít, když s ohledem na to, co se u nás dělo, u něj také čteme: „Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hruď, bije-li v ní důstojné srdce?“
Platilo pak pro nás bohužel v dalších letech to, co píše dále: „Přihrbíme-li se ještě více a budeme-li dále čekat, pak naši přátelé biologové přispějí k tomu, jak číst naše myšlenky a ovlivňovat naše geny. Jestliže se i potom budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si Puškinova opovržení:
Nač je stádům darů svobody?
Jejich dědictvím z rodu na rod
je jen jařmo a bič.“
A pak že jsme rusofobové. Kdepak. Nebojíme se žádných Rusů a obáváme se jen některých. Pokud jde ale o ty, kteří měli zkušenost s mocichtivým panstvem, rádi se poučíme.
Takže, aniž by to moc bolelo, už žádné blafy z Agrofertu. Ani fyzické, ani duševní, ani to, co se požívá pusou, ani to, co nám cpe do uší a do očí a tedy do mozku.
Nemusíme se nechat deprimovat zjištěním, že „kdyby všichni… oni ale všichni nikdy…“ Když se na tuhle skvadru lidí vykašle o několik procent lidí víc, už to bolestně pocítí.
Všimli jste si toho nafukovacího sněhuláka, co měli Babišovi na svém mejdanu? Bylo by hezké, kdyby byl příště o něco méně nafouknutý. Už tak bude vypadat dost blbě.