Papalášské manýry Andreje Babiše a jeho zákulisní intriky, kterými zpochybňuje transparentní demokratické procedury v justici, a podkopává tak zásady právního státu, se již staly terčem oprávněné mezinárodní kritiky, a to dokonce z nejvyšších celoevropských institucí. Informace o Babišově ingerenci do věcí justice zazněla v pravidelné každoroční zprávě Poradní rady evropských soudců, která je součástí Rady Evropy. Týká se loňské aféry okolo nejmenování soudce Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze, přestože Sváček vyhrál loni v září výběrové řízení na tuto funkci.

Český zástupce v tomto orgánu dne 29. května 2015 oznámil, že vláda neuznala ani omezená pravidla pro podíl justice na procesu jmenování. Podle těchto pravidel se má ministr spravedlnosti řídit jednak návrhy představitelů navrhovatelů z řad justice a také vyjádřením výběrové komise, v níž vedle předsedů dotyčného soudu a právních odborníků sedí i náměstek ministra.

Ministerstvo spravedlnosti zastupoval ve výběrové komisi tehdejší náměstek Heleny Válkové a dnešní ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který si celou dobu hrál s počítačem, nevznesl na kandidáta ani jeden dotaz, ale nakonec „oznámkoval“ bývalého dlouholetého předsedu Městského soudu v Praze ostentativně nulovým počtem bodů. Od ostatních členů výběrové komise nicméně dostal Sváček třicet devět, tedy téměř plný počet bodů, což jej katapultovalo na absolutního vítěze.

Co se dělo dál, o tom nejvýmluvněji hovoří bod 15 rozsáhlé zprávy ohledně okolností nejmenování Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze, ačkoliv ten zvítězil ve výběrovém řízení: „Vůdce nejsilnější politické strany a ministr financí rozhodl, že úspěšný kandidát vzešlý z výběrového řízení na funkci místopředsedy Vrchního soudu nemá být do této funkce jmenován. Ministr spravedlnosti rozhodl ho nejmenovat,“ popisuje zpráva doslova počínání ministra financí a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, který se veřejně vyjádřil v neprospěch Jana Sváčka. Válková pak se jmenováním tak dlouho otálela, až se Jan Sváček rozhodl svoji kandidaturu stáhnout.

„Situace, v níž jsem se ocitl, již byla jak z osobního, tak profesního hlediska dále neudržitelná. Více než před dvěma měsíci jsem zvítězil s přehledem ve výběrovém řízení. Měl jsem podporu soudcovské rady VS, Soudcovské unie, předsedů krajských soudů i trestních soudců Vrchního soudu v Praze, kteří poslali paní ministryni své stanovisko. Celá záležitost pak trvala příliš dlouho. Místo rozhodnutí, tak či onak, jsem se ocitl v jakémsi vakuu, kdy o mně, ale beze mne, probíhaly různé mediální a mocenské tahanice, které nepoškozovaly jenom mne, s čímž bych už se po předchozích zkušenostech dokázal i nějak vyrovnat, ale i autoritu VS, a potažmo i autoritu celého soudcovského stavu,“ sdělil tehdy Sváček České justici.

Sám tehdy připustil, že ministryně Válková byla pod velkým politickým tlakem, který deklarovali svým postojem a názory jak její náměstek Pelikán, tak Andrej Babiš, který ji do funkce nominoval. „Stal jsem se nezaviněným objektem politického boje, kde se hraje podle pravidel, která jako soudce neznám a která ani znát, natož respektovat nehodlám, protože jsou pod mou úroveň.“ Válková se tehdy nechala slyšet, že jí Babiš řekl, že pokud Sváčka jmenuje, bude to to poslední, co ve své funkci udělá.

Jako zástupná argumentace byl proti Sváčkovi používán argument o jeho provázanosti s „pražskými kmotry“. Celé se to týkalo toho, že při odchodu z restaurace se Sváček pozdravil s Tomášem Hrdličkou, s nímž se ještě jako předseda pražského soudu coby s místostarostou Prahy 10 stýkal kvůli stavbě justičního areálu Na Míčánkách. Ostatně Sváček měl v té době jako jeden ze čtyř soudců největšího soudu v zemi prověrku na přísně tajné, kterou by jistě nedostal, kdyby existovaly jakékoli pochybnosti o jeho morální integritě.

Skutečné důvody Babišova odporu vůči Sváčkovi je ale třeba údajně hledat jinde. Sváček totiž jako předseda soudu ustanovil do funkce insolvenčního správce Iva Halu. A ten má společné aktivity s podnikatelem Petrem Sisákem, o něm se Babiš domnívá, že koupil na Slovensku jeho estébácký spis, a drží jej tak v šachu. To sice může být pouze drb, ale přesně by to odpovídalo Babišovu paranoidnímu vidění světa, v němž za vším hledá spiknutí proti své osobě. Jeho veřejné vyjadřování se k nominantovi na justiční funkci je však neoddiskutovatelné. A hlavně skandální a neomluvitelné.

Celá kauza je ale především dobrou ukázkou toho, co všechno Babišovi prochází. Kdokoli jiný, kdo by si takovým skandálním způsobem dovolil zpochybnit nezávislost justice, by se stal okamžitě terčem kritiky politických soupeřů, „nezávislých iniciativ“ a médií. Až na čestné výjimky bylo ale v tomto případě ticho po pěšině. Stejně tak i s touto zprávou. Přitom jindy bývá každá negativní zmínka v hodnotících zprávách zahraničních institucí přemílána až s masochistickou devótností. Opět neklamný důkaz, kam jsme se od velké prokurátorské revoluce v nových poměrech posunuli.

Dušan Šrámek, Česká justice