Kdo někdy slyšel premiéra Andreje Babiše mluvit, a že se nám všem toho zážitku dostává měrou víc než vrchovatou, musel si nutně povšimnout, že je naprogramovaný jen na čtyři základní nastavení. To i automatická pračka jich má asi tak třikrát víc. Předseda vlády ale na střídačku zapíná vždy některý z těchto programů: 1) nadávání a řvaní, 2) házení viny na kohokoli, kdo je zrovna po ruce, 3) kňučení a slzení, 4) sebechvála až do nebes.

Otázkou je, jak dlouho mu to ještě bude na voliče zabírat, zejména tváří v tvář tragické skutečnosti, kterou máme všichni denně před očima.

Řvát a zastrašovat jako v Agrofertu

Že se Andrej Babiš často nechá unést i ve sněmovně, například, když si ho někdo „dovolí“ interpelovat ve věcech, které jsou mu nepříjemné, nebo vysloví jakoukoli kritiku, je dávno známo. Svoje o tom ví třeba pirátská poslankyně Richterová, na kterou v jednacím sále pořvával, že je nechutná, z jeho úst od pultíku taky lítají nadávky jako ožrala nebo zloděj zlodějská a linou se zvýšené decibely. (Nabízí se zde otázka, proč – tak jako poslanci Volnému – nevypne nikdo nikdy mikrofon Babišovi, který taky nemluví k věci a pořvává nejrůznější urážky, ale to by jednak bylo téma na jiný článek a pak, odpověď stejně asi všichni známe, že ANO?)

Už dlouho se ale také proslýchá, že neurvale a hrubě, což je jeho stále hůře maskovanou přirozeností, se chová i na jednáních, ať už jde o jednání vlády nebo jakákoli jiná. Přítomné si zřejmě plete s podřízenými v Agrofertu, ale to u něj není zas tak zvláštní, protože za svůj holding, který mu má přinášet a také přináší nemalé zisky, zjevně považuje celou republiku. Křik, urážky, vulgarity prý jsou „na vládě“ denním chlebem, asi stejně chutným jako ten z Penamu. Poslední dobou, jak se Babišovo otřesné chování stává ještě otřesnějším, vyplouvá těch svědectví na povrch víc. I z míst, odkud bychom je ani nečekali.

Dokonce i odborářský boss Josef Středula byl Babišovým zupáckým chováním v kombinaci s naprostou neschopností a nepřipraveností na společném setkání minulého pondělí tak otřesený, až se z toho musel vypsat na Twitteru. Svěřil se tam, že po to, co zažil, se musel „jít vydýchat“. Mimo jiné se jednalo o dodávkách antigenních testů do škol. Babiš, který jako dodavatele prosazoval firmu Chironac, kterou odmítla tajná služba BIS pro napojení na trestně stíhaného lobbistu Tomáše Horáčka, řval na vicepremiéra Hamáčka, který jinou pochybnou firmu, Tardigrad, prosadil. Portál Seznam Zprávy uvedl, že Babiš Hamáčka hrubě urážel například pokřikem typu „kdo ví, co má ze zakázky nakradeno“. Z čehož se posléze musel jít vydýchat i Hamáček. Dech ale očividně opět nabral brzy, protože už zase věrně šlape v brázdě, jako by se nechumelilo.

Mistr světa v hodu vinou

Tak jako Babiš stále opakuje „Nikdy neodstoupím, to si zapametajtě“, měli by si asi všichni zapamatovat, že on rozhodně nikdy za nic nemůže. To ti druzí. Cokoli se stane, je vždycky chybou někoho jiného, vždycky se najde někdo, na koho může ukázat a svalit vinu. Hlavní viník se čas od času obměňuje a už tak dost dlouhý seznam provinilců stále roste. Našli bychom na něm například opoziční europoslance, Evropskou komisi nebo šéfku evropského rozpočtového výboru Moniku Hohlmeierovou. V čele seznamu oficiálních viníků všeho dlouho stál bývalý poslanec, nyní již jen řadový člen TOP 09 Miroslav Kalousek, zatímco teď se na přední místa tlačí další favoriti – záhadné osoby, co měly přijít, a nepřišly, šéf odborářů Středula, opozice nebo „nezodpovědní“ občané. Například ti, jak Babiš do zhloupnutí opakuje, kteří se loni v červnu sešli na oslavě na Karlově mostě. V době, kdy takové akce byly povolené. A kdo je povolil? Vláda. A kdo je jejím předsedou? Babiš. Kdo tedy může za to, že lidi chodili tam, kam se smělo? No přece oni.

O přední příčku na seznamu bojuje aktuálně i Ústavní soud. Do něj se Babiš pustil poté, co byl zveřejněn nález týkající se způsobu voleb. „Soud ztratil všechny zábrany a aktivně se snaží ovlivnit politickou situaci v naší zemi, což mu absolutně nepřísluší. Ukazuje se, že tuto republiku neřídí zvolení zástupci lidu, ale ústavní soudci.“ vztekal se na tiskové konferenci. Cejch viníků už ale občas vypaluje i vlastním ministrům. Dokonce i tak oblíbeným, jako jsou „dva ministři“ Havlíček. „Ono je to těžké s médii,“ stěžoval si Babiš v televizi. „Když Havlíček řekl, že by chtěl otevřít obchody, tak vy říkáte, že to chce vláda. Vláda to nechce, to byl názor pana Havlíčka.“

Dále čtěte

Doležal, Šafr, Němcová nebo Obrana před Babišem. Podporujte žurnalistiku čtením!

Spolek Free Czech Media ve spolupráci s deníkem FORUM 24 vydal v roce 2020 čtyři knihy.

Zkrátka a dobře – soupis všech, na které je nutno hodit vinu, bude už brzy delší než ty dvoumetrové slepené plachty, kterými premiér před časem mával na tiskovce, ale jediný Andrej Babiš na něm nebude nikdy. On nic, on premiér. To si zapametajtě. Všechno je to jen účelovka a kampáááň, všichni po něm jdou, všechno je to na objednávku, aby zlí nepřátelé dostali tohoto skvělého muže z politiky.

Veliké kňůůů zní republikou

Vyvolat dojem nespravedlivě pronásledované oběti je další věcí, ve které Andrej Babiš výrazně vyniká. A jeho marketéři si nad tím mnou ruce, protože co lépe vzbudí ochranitelské touhy a přiláká postarší, nepříliš rozumově vybavené voliče a tím spíš voličky než pohled na muže viditelně přemáhajícího pláč nad tím, jaké křivdy je pro své bohulibé poslání nucen snášet? A tak nadšeně hltají žvásty o tom, že musí užívat homeopatika na křivdu, a skálopevně věří všem těm řečem typu, jak v politice, kam vůbec nechtěl, vlastně nesmírně trpí, kterak tím trpí i jeho firmy (které prý současně nejsou jeho) a jak to všechno dělá jen pro ně, pro „naše lidi“. Soucit budí i nekonečným přeříkáváním výše zmíněného seznamu viníků, protože všichni ti zlouni nejenže to s naší republikou nemyslí dobře, ale také jsou vedeni zavrženíhodnou touhou osobně panu premiérovi ubližovat.

Slzy do očí vytlačil i v poslední Partii na Primě, kde se moderátorka Tománková zmínila i o nedávné dovolené Babišovy manželky a dcery v Dubaji, na přelomu ledna a února, kdy ostatní „řadové“ občany nabádal, aby se chovali zodpovědně a seděli doma. „Když teda mluvíte o mojí rodině,“ spustil, „osmého ledna mi řekla policie, že je člověk, který chce zastřelit moji rodinu a mě. Měli jsme hlídaný barák, vlastně doteďka. Ten člověk byl zatčen ve Španělsku a moje žena šla do Dubaje, protože se bála. A to je celý příběh, bylo dovoleno, aby šla. A když nám křičeli před barákem, že jsme fašisti, tak rodina byla doma.“ Tak jistě, rodina, to zabere spolehlivě. A takový detail, jako že doslova za pár vteřin Babiš sám sebe usvědčí ze lži, skalní voličstvo nezajímá. „Ona to tehdy nevěděla,“ řekl. „Ona se to dozvěděla teď.“ Aha, takže šla, protože se bála, ale současně o tom nevěděla. Kdo by to ale řešil, když se tomu těžce zkoušenému muži láme hlas a vlhnou oči? A jen necitelný zloduch by se mohl ptát, zda se u Babišů ohrožení členové rodiny teď už posílají do Dubaje, a ne na Ruskem anektovaný Krym…

Já jenom já, nejlepší jsem tu já

Z polohy „já chudák největší“ se ovšem Andrej Babiš dokáže mistrně, mrknutím oka přepnout do polohy „já borec největší“. Dokonalou ukázku předvedl v tomtéž pořadu Partie T V Prima. Na dotaz, zda nezvažuje rezignaci, spustil: „A proč bych rezignoval? Já od rána do večera tady bojuju za vakcíny. Bojuju za ty léky. Včera jsem mluvil s tím výrobcem ivermectinu. To je velký hit teďka. Kdo tady sehnal regeneron? Druhý v Evropě. Já jsem ho sehnal. Bamlanivimab. Já jsem ho sehnal. Oxygenátory z Nového Zélandu. Postele z Linetu. Zeptejte se Frolíka. Já jsem obchodník, a kdyby to měli shánět ty úředníci ministerstva zdravotnictví, tak ještě ho nemáme.“

A plynně pokračoval: „Ano, já jsem krizový manažer. Mám tah na branku. Mám energii. Řídím to. Ano, terorizuji ty lidi. Ptám se. Stále je ženu: očkujte, očkujte. Sháním vakcínu…“

„Bojuju za to, abych ochránil životy našich lidí. A mám konkrétní výsledky. A všechno to, co jsem vzpomněl, jsem ano já dělal jako obchodník, který má tah na branku na rozdíl od úředníků, kteří nejsou kreativní, nemaj tah na branku, nemaj ty myšlenky…“ Je to tedy všem jasné? Mám tah na branku, mám tah na branku, oni (ti neschopní) nemají tah na branku.

Závěr jeho řeči byl pak naprosto neuvěřitelný: „Dělám všechno pro to, abych ochránil životy našich lidí, a mám konkrétní výsledky.“ Tak nad tím zůstává rozum stát. Zvlášť když ty výsledky bohužel všichni vidíme a je to dost smutná podívaná. Dnes, po roce s covidem: Přes dvacet tisíc mrtvých. Sešup z „best in covid“ na poslední příčky žebříčků a proměna České republiky v „morovou jámu“ Evropy. Šnečí tempo očkování. Rozvrácená ekonomika, tisíce krachujících živností a firem, kolabující zdravotnictví, důvěra ve vládu a ve stát na bodu mrazu. Armáda povolaná na vlastní občany v ulicích.

Jak dlouho ještě?

Autorka je řadovou členkou TOP 09.