Andrej Babiš v den výročí 17. listopadu prohlásil, že revoluce nebyla tak zásadní změnou, jak lidé předpokládali, a jejich očekávání se nenaplnila. Pozastavil se nad tím, že někteří studenti ani nevědí, co „ti lidi, kteří se nebáli bojovat proti komunistickému režimu, pro nás přinesli“. Takto bilancuje ten, který z polistopadového vývoje těžil vrchovatě.
[ctete]32005[/ctete]
Za totality nebylo tak zle
Současný ministr financí přehlíží, že „ti lidé, co bojovali proti komunistickému režimu“, bojovali mimo jiné i proti takovým exponentům minulosti, ke kterým patřil on sám. Tedy proti nomenklaturním kádrům pohybujícím se v totalitním systému jako ryba ve vodě a výborně z něj profitujícím.
Upřímnosti mnohých z nich, že si přáli pád komunistického režimu, se tedy nedá příliš věřit. Jakožto dobře prověřené aparátčíky s možností dlouhodobě pracovat v zahraničí by je čekala světlá budoucnost i bez konce totality.
Andrej Babiš ostatně ještě v roce 2011 komunistický režim idealizoval, když vyzdvihl, že „v roce 1989 nemělo Československo žádné dluhy“. Za RVHP se podle něj dalo se Sověty obchodovat lépe než s Evropskou unií. Vzhledem ke stavu tehdejší zcela postátněné ekonomiky postižené desítky let trvajícím zaostáváním za Západem, obrovským vnitřním zadlužením a znehodnocením životní úrovně obyvatel zní tyto výroky absurdně.
Nelze se však divit, že Babišovi, jako tehdejšímu zaměstnanci bratislavského podniku zahraničního obchodu Petrimex, přijde podobné uvažování normální. Každý, kdo pracoval v „pézetce“, byl věrný komunistickému režimu. Většina z nich spolupracovala se Státní bezpečností, což považovali za automatickou daň za běžně nedostupné výhody, které jim tato práce umožňovala. Mohli cestovat do kapitalistické ciziny, nakupovat nedostatkové zboží a jak říká badatel Radek Schovánek: „Prostě tito lidé se rozhodli dělat kariéru v totalitním režimu se vším, co k tomu patří.“
Vyvolení a privilegovaní
Babiš patřil mezi vyvolené a privilegované občany sovětského protektorátu, kteří žili odtrženi od problémů většinové populace. Lze mu proto i věřit, když tvrdí, že ani nevěděl, jak to tehdy v Československu chodilo.
V těchto podnicích, obchodujících s kapitalistickou cizinou a rozvojovými zeměmi, pracovala tuzemská ekonomická elita. A když se ztrouchnivělý totalitní systém zhroutil jako domeček z karet, tito lidé, kteří měli povědomí, jak funguje tržní ekonomika, měli na startovní čáře nezbytných ekonomických a společenských změn jistý náskok.
Mezi takto dobře připravené polistopadové podnikatele patří i Andrej Babiš. V roce 1990 byl jmenován náměstkem generálního ředitele Petrimexu a v roce 1993 už seděl v jeho představenstvu. Tehdy Petrimex založil pobočku pod názvem Agrofert, který Babiš ovládl přes švýcarskou společnost O.F.I. za pomoci kapitálu, o jehož původu se dodnes spekuluje.
To byl počátek Babišova podnikání, přičemž Agrofert časem expandoval mezi největší tuzemské firmy a jeho majitel se vyšvihl na pozici druhého nejbohatšího muže v zemi. Hodně těžil zejména z klientelistických vazeb na sociální demokracii a svůj lobbing u politiků ani nezakrýval. Proto je jeho příkré hodnocení polistopadového vývoje velmi nevěrohodné a farizejské.
Plíživá demontáž demokracie a svobody
Je pozitivní, pokud z nedávného průzkumu CVVM vyplývá, že podle dvou třetin lidí sametová revoluce stála za to. Pokud Andrej Babiš hovoří o nenaplněných očekáváních, mohou se u různých lidí lišit. Část veřejnosti čtvrtstoletí po listopadové revoluci neočekávala, že se v demokratickém systému dostane do vlády oligarcha bez negativního lustračního osvědčení, zato s nebývale koncentrovanou mediální a ekonomickou mocí a s velmi vitální schopností kupovat si vliv.
Že ve vládě bude sedět ministr, v jehož okolí se pohybují desítky bývalých spolupracovníků nebo agentů Státní bezpečnosti v koncentraci, která je na polistopadové poměry zcela anomální.
Že bude postupně oklešťována svoboda slova a mainstreamová média budou normalizována, přičemž styl jejich přístupu k vládní moci se významně proměnil.
Že bude docházet k rehabilitaci bývalých vysokých komunistických funkcionářů, kteří znovu dostávají nejvyšší státní vyznamenání.
Že se octneme v době, která nese rysy budování korporativistické společnosti řízené zájmy velkých ekonomických skupin – na úkor mimo jiné drobných podnikatelů, kteří se dostávají pod bezohledný tlak. A kdy se mnozí znovu obávají veřejně projevit svůj názor.
Je velká škoda, že tato plíživá demontáž demokracie a svobody byla v době výročí pádu komunismu téměř opomíjena a překrývána jinými hlučnými tématy. Už jen to o něčem svědčí a není nutné zdůrazňovat, komu především to vyhovuje.
[ctete]32309[/ctete]
