Tomio Okamura se pochlubil, že hnutí ANO kývlo na jeden z jeho stěžejních programových bodů, přímou volbu a odvolatelnost politiků. U antisystémových stran, kterým nevyhovuje zastupitelská demokracie, podobná shoda nepřekvapuje. Jak by tyto návrhy dopadly v reálu, byli by Babiš s Okamurou první na řadě?

Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) už od předchozího působení v Úsvitu prosazuje radikální podobu přímé demokracie. Rozhodování politiků v jeho pojetí nahrazují referenda, politici na všech úrovních jsou přímo volení a odvolatelní.

Posun v přímé demokracii

„Mile nás překvapilo, že hnutí ANO dalo na stůl, že chce jednat o našem návrhu na přímou volbu a odvolatelnost politiků,“ oznámil Okamura po posledním jednání s hnutím ANO a uvedl, že tento bod samo zmínilo jako první.

[ctete]163707[/ctete]

„Ptali se konkrétně, jak by odvolávání politiků probíhalo. Já jsem to  Andreji Babišovi vysvětlil, jsou k tomu kladné komentáře,“ dodal Okamura. Shodli se na tom, že by se mělo začít od přímé volby starostů a hejtmanů, přičemž přímou demokracii lze posouvat dál.

Překvapivé to není. Andrej Babiš ve svých představách snil o zrušení obecních zastupitelstev a o řízení měst přímo volenými manažery, kteří by si sami vybírali své spolupracovníky. V tomto smyslu revolučního Okamuru v bourání evropsky ukotvené zastupitelské demokracie ještě překonal.

Okamura navrhuje, aby občané mohli v průběhu mandátu odvolat každého zvoleného politika, mezi které patří poslanci, senátoři, krajští a obecní zastupitelé. Zní to velmi líbivě. Politik, který se zpronevěří svému poslání, by měl být okamžitě volán k odpovědnosti, nikoli nejpozději jednou za čtyři roky ve volbách.

Strašení neodpovědným politikem

Tento proces by bylo možné spustit pomocí petice občanů a následně vyhlášeného referenda o odvolání dotyčného hříšníka. Následně by bylo možné v příslušném obvodu vyvolat doplňovací volby, což by v případě poslanecké sněmovny znamenalo změnu volebního systému na většinový, který se rovněž Babišovi zamlouvá víc než současný poměrný.

Rozporuplné je ovšem Okamurovo tvrzení, že „ve světě je obvyklé, že ten, kdo je volen přímo lidmi, je také lidmi odvolatelný“. Jediné příklady z Evropy jsou Švýcarsko, kde tento princip funguje v šesti ze 26 kantonů, a miniaturní Lichtenštejnsko, kde petice 1500 občanů může spustit referendum o rozpuštění parlamentu. Téměř vůbec však nejsou využívány. Navíc srovnávat tuzemské poměry s ojedinělou švýcarskou praxí ukotvené demokracie, nenáchylné k revolučním zvratům, při nejlepší vůli nelze.

„Jestliže politiky straší populisté, pak občany by měl strašit naprosto neodpovědný, nekontrolovatelný a neodvolatelný politik. Asi si umíme představit politika, který se zaplete do zločinu, který se zblázní, který bude závislý na drogách či alkoholu nebo upadne do kómatu. Je normální, aby takový člověk dál vykonával svůj mandát?“ obhajuje svůj návrh Okamura sugestivně na svém facebookovém profilu.

Babiš a Okamura na řadě?

Přenesme se do současných poměrů, kdyby takový zákon skutečně platil. Na paškále by byli v první řadě politici polarizující společnost a vyvolávající emoce svých odpůrců. Nebylo by složité posbírat petici na odvolání Andreje Babiše a Tomia Okamury a vyvolat referendum o jejich odvolání z funkce.

Babišovi se podařilo ve volbách oslovit necelou pětinu oprávněných voličů, ale mnoho lidí irituje svým pojetím silové politiky, používáním médií jako politického nástroje na konkurenci, honem na malé podnikatele či nevídanou bezskrupulózností, s jakou odráží podezření ze „zapletení do zločinu“. Okamura zase mnohé provokuje svým radikalismem.

Na druhou stranu si lze dobře představit, jaký klacek by do rukou dostaly takové odbory a jiné nátlakové skupiny, jejichž vliv na rozhodování státu by jenom vzrostl. V podobných případech platí, ale známo je to i z praxe obecních referend o místních problémech, že je jednodušší zmobilizovat odpůrce vůči čemukoli a komukoli, než zastánce nebo neutrály, které lidová hlasování nezajímají.

Bič na nepohodlné

Totéž by ovšem platilo i pro odpůrce opozičních politiků nebo členů vlády, kteří by prováděli nepopulární reformy či kroky ve snaze stabilizovat veřejné finance například v době hrozící krize. Tady by měli výhodu ti politici, kteří ovládají média, a dokázali by výrazně ovlivnit veřejné mínění. Dařilo by se populistům slibujícím všechno všem nebo politikům bezbarvým a nevyhraněným, nevzbuzujícím žádné emoce.

[ctete]163516[/ctete]

Navíc dokonce ani neplatí, že by nebylo možné odvolat politiky, kteří mají ve společnosti většinovou podporu. Ze zámoří jsou známy případy, kdy mohou podobné nástroje paradoxně posloužit k odvolání těch regionálních politiků, kteří prosazují zákony v rozporu se zájmy silných lobbistických skupin, schopných investovat do masivní kampaně.

Při prosazování přímé demokracie v krajích a obcích, snad s výjimkou těch nejmenších, by nastaly problémy. Bylo by nutné posílit pravomoci a kompetence starosty na úkor zastupitelstva, což je silně kontroverzní téma. Starosta bez podpory stran v zastupitelstvu může paralyzovat chod města, podobně jako odvolávající referenda a opakované volby, které také něco stojí.

Cukr a bič

Nezbývá než se ptát, co je za náhlým souzněním Tomia Okamury a Andreje Babiše v otázce posilování přímé demokracie, kterou hnutí ANO donedávna nijak netlačilo?

Andrej Babiš na hnutí SPD uplatňuje metodu cukru a biče. Na jedné straně dává jasně najevo, že s Okamurou nechce vládnout a deníky Agrofertu ho bombardují cílenou kampaní. Na druhou stranu se ho hnutí ANO snaží podchytit částečnou programovou shodou, přičemž zastupitelská demokracie mu rovněž nevoní.

Podobné záměry jsou velmi nebezpečné. Odvolatelnost politiků může na první pohled vypadat jako posilování demokracie, ale ve skutečnosti jen posiluje populismus a snižuje akceschopnost zákonodárné moci. Odpovědné řízení státu by v ještě větší míře nahradilo už nyní patrné uplácení početných voličských skupin v průběhu celého volebního období bez ohledu na budoucí generace.

Definitivně by zmizela už tak malá vůle prosazovat nepopulární zákony. Navíc by bylo možné prostřednictvím tohoto nástroje likvidovat výrazné opoziční politiky a veřejnost by byla zapojena do permanentního politického boje. Ale to platí i pro regionální podmínky. Co ale čekat od populistů, kteří ovládli letošní volby v České republice?