Andrej Babiš FOTO: FB
FOTO: FB
Slovo lež se stupňuje takto: lež, hnusná lež a statistika. Podle vládních údajných průzkumů a statistik jsme téměř ve všem nejen jedni z nejlepších, ale rovnou ti úplně nejlepší. Náš udatný vůdce zvládl vše, na co sáhl, včetně migrační krize, koronavirové epidemie, nezaměstnanosti, bezpečnosti…, a udělal z naší vlasti skutečný ráj. Ve svých čaulidi proslovech to opakuje tak často, že tomu nejspíš skutečně věří, stejně jako tomu, že není ve střetu zájmu a mluví vždy pravdu, a to i tehdy, když v rozčilení sklouzne k husákovštině.
Škoda že už se nemůžeme některých lidí (kteří jej dobře znali) zeptat na to, co si o jeho úchvatné cestě vzhůru myslí. Určitě by byl zajímavý názor Františka Mrázka, Tomáše Kejly, Milana Sládečka, Anny Veverkové, Jiřího Petersíka, Jána Duckého, Petera Kovarčíka, Eleny Trenčianské či Jana Bočka. To jsou jména, která náš univerzální šampion ze své paměti vytěsnil. Podobně jako vytěsnil ze svého příběhu i vlastního syna. Raději mluví o údajných zločinech tradičních stran, o drzé partě z Evropského parlamentu a některých škůdcích z alternativních médií.
V dnešním nouzovém stavu si naplno vyzkoušel, jaké to je řídit stát jako firmu, jako svoji firmu. Minimalizoval prostor pro parlamentní i veřejnou kontrolu moci. S bezbarvými figurkami z ČSSD a komunisty si prohlasuje stejně vše, co potřebuje, a to má ještě v záloze Tomia Okamuru a přímou podporu lánského veterána. Krajina zase žloutne řepkou olejkou, v supermarketech si můžete vybrat z pestré produkce Penamu, Kosteleckých uzenin, Vodňanských kuřat, Olmy… Každému podle jeho chuti. Pak si můžete koupit řezané květiny, nechat se uměle oplodnit či otestovat na COVID-19 a spoustu dalších vymožeností z produkce 250 firem jednoho svěřenského holdingu v péči paní premiérové.
Předchozí náznaky selekce na vyvolené a ty ostatní dostávají dnes nový rozměr. Normalizační mentalita většinové společnosti dostala nové impulsy. Agilní občané mohou zase udávat neposlušné spoluobčany a škodolibě se těšit ze seriálu o krachujících živnostnících a podnikatelích. Omamná atmosféra chvilkové rouškové pospolitosti už vyprchává a pomalu vyhlížíme, co bude, až bude po tom. Vláda nás bude zachraňovat ještě další dvě volební období, proto potřebuje tu uměle stvořenou gloriolu spasitele a vítěze nad čínským netopýřím virem. Paradoxně s čínskou bratrskou pomocí. Prostě a jednoduše je jasné, že mnohé by v jiné zemi neprošlo. Ne tak u nás, v zemi, kde se excesy staly normou.
Bývalý parťák našeho premiéra Robert Fico přihrával kšefty svým donátorům a komplicům, mimo jiné jedné velké slovensko-české investiční skupině, parťákovi z pražské Strakovky, a zejména majiteli firmy Váhostav Juraji Širokému. Ten byl v mládí elitním důstojníkem StB a pak spoluzakládal Harvardské fondy. Takový dobře se orientující vítěz sametu.
Vzor našeho bosse Viktor Orbán je již pár let příkladem nacionalismu, populismu a euroskepticismu. I on je zadobře s Rusy a Číňany. Dlouhé roky se jej držel jeho byznysový kumpán a hlavní donátor Csaba Tarsoly se svojí společností Quaestro. Jenže došel ve své nenasytnosti až za mez únosnosti a byl v roce 2015 obviněn ze zpronevěry a daňových úniků. A to už nemohl zvrátit ani všemocný Viktor. Tarsoly strávil nějaký čas ve vazbě a jeho kauza ještě stále není u konce.
Na Slovensku skončil v pozici předsedy vlády Robert Fico, v Maďarsku výrazně oslabil byznysový král s politickým krytím Csaba Tarsoly. A u nás? Náš vůdce kumuluje všechny role, je sám sobě politikem, i když politikou pohrdá, sám sobě donátorem, lobbistou, čerpačem dotací, a hlavně všemocným posttotalitním oligarchou. Právě tento stav z nás dělá naprosto unikátní zemi. Evropa i Česká republika jsou pro tatranského nájezdníka jen výběrovou samoobsluhou bez pokladny. Prostě jde a vezme si, na co má zrovna apetit. Koronavirová krize mu poskytuje další dříve netušené možnosti, jak ještě více zarýt brázdu do obsazené země. Však ona už se najde dobrá marketingová story a k tomu pár šikovných statistik, včetně průzkumů veřejného mínění, které budou všechny pochybovače utvrzovat v tom, že jeho dnešní dominance je trvalá a věčná. Kdysi se to učil od starých soudruhů a teď se mu to znova báječně hodí. Jeho příběh z nás udělal unikum.
Češi dali světu pár výjimečných událostí, jevů, skutků, vynálezů, uměleckých výtvorů i mimořádných lidských příběhů, tak teď k nim přidáváme story Andyho Velkého. Nemáme však být na co pyšní. Naopak, deklasuje nás to do minusových hodnot. Na otázku nezúčastněného vnějšího pozorovatele, jak je to možné, se fakt blbě hledá odpověď. Stalo se.
Jednou to vejde do učebnic pod heslem „state capture“, tedy uchvácení státu. Je to naše společná vizitka. Bohužel. Relativizace jeho hříchů s poukazováním na to, že ani jiní nejsou svatí, je jen součástí prchalovské strategie (včetně fíglu s antiBabišem), v níž je ideálním stavem situace, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu. To pak jen odolní přežijí a ti všehoschopní teflonoví vyhrají po boku velkého náčelníka. ANO, Babiš má pravdu – jsme opravdu unikátní!
„Neúspěch nás učí, že porážka se dá přežít. Neuspět není ostuda. Ostuda je bát se vstát a zkusit to znovu.“ (Benjamin Barber)
