Česko má svérázné vůdce. Premiér si říká, co chce, bez ohledu na to, co mohou jeho výroky způsobit, a chřadnoucí hlava státu si dělá, co chce, bez ohledu na cokoliv. Traduje se, že nejlepší vládou bývá taková, o níž vlastně ani nevíme, že je, která bez okázalé pozornosti slušně a dobře spravuje věci veřejné, která jako správný hospodář dbá na účelné, rozumné a užitečné nakládání s veřejnými zdroji, tedy s penězi daňových poplatníků. Stát funguje, umí pomoci potřebným a neomezuje občany žádným zbytečně zatěžujícím způsobem. Přiznejme si, že k tomuto stavu máme velmi daleko, a to bez ohledu na dnešní covidový stav se všemi omezeními.

Naše euroatlantická civilizace, ke které snad stále ještě patříme (i přes námluvy východních říší), se hlásí k odkazům antického humanismu a ke svým judaisticko-křesťanským kořenům. Již Aristotelés se shodoval s Platónem v tom, že demokracie má dva základní principy – tím prvním je svoboda a tím druhým spravedlnost. To ovšem neznamená, že předseda vlády si může říkat, co chce, a prezident země dělat, co chce. To totiž zavání mocenskou svévolí, která je vlastní vládě oligarchie. Vládu práva nahrazuje diktát vyvolených. Je to taková soft totalita, skrytá, rafinovaná a nesmírně devastující celou společnost. Arogance moci posouvá svoje limity. Oba hlavní protagonisté nám sdělují jednoduchou zprávu – když jste si nás upekli, tak si nás i snězte.

Některé provokace vypouštějí zcela záměrně, aby tím alespoň na čas přebili jiná závažnější a hrozivější témata. Média mají potravu a lid se v tom utápí. Nikdo pak nevěří nikomu a ničemu. Kritici jsou zbabělci, kteří nikdy nepostavili ani psí boudu a závidí našemu tandemu jejich genialitu a úspěchy. Tedy prý. Pak se z děravé státní kasy někomu trochu přisype, aby byl onen pověstný klid na práci. Tou prací je boj o interpretaci reality, aby jim umožnila přežít nejlépe do podzimních voleb a pak ještě dál. Zlo má velký akční rádius a šíří se podobně jako dnešní virová pandemie. Jsou i tací, kteří díky tomu v dnešní nouzové době slušně profitují, zvláště jednomu mega holdingu a jeho kumpánům to hezky šlape.

Čeká nás hodně změn i poté, co skončí všechny lockdowny. Když někdo působí jako sobecký buran, chová se tak, a ještě je na to pyšný, tak to nejspíše bude sobecký buran. A sobečtí burani se umí vzájemně podržet. Je to spolčení kumpánů, žádné přátelství tam nehledejte. To oni neznají, oni mají rádi jen sebe samotné a jsou opilí mocí a mamonem. Čím více rámusu je kolem nich, tím větší prázdnotu nabízejí. Poslední rok bude jednou důležitým studijním materiálem o tom, kam až lze klesnout. Každý další den tu pomyslnou hranici posouvá níže a níže.

Náš stát však naštěstí stále ještě žije, i přes naše dva vládce, ne díky nim. To je zjevná pravda, kterou už ani Prchalové a Ovčáčkové nepřelakují. Někdy je to až k nevíře!