Prezident Zeman vystavil Andreji Babišovi bianco šek. Veřejně vyhlásil, že ať se děje, co děje, vládnout tu bude Babiš. A to i v případě, že by ani na třetí pokus nesestavil vládu, která by si dokázala získat důvěru sněmovny. Ústava praví, že pokud vláda nezíská důvěru ani napotřetí, prezident může sněmovnu rozpustit. Dá rozum (a ústavní zvyklosti), že pokud by tu běžně vládly kabinety bez důvěry, nemuselo by takové hlasování – ze kterého by tím pádem zhola nic neplynulo – vůbec existovat.
Zeman se ale již poněkolikáté rozhodl balancovat na hraně ústavnosti a zvůle a Babišovu menšinovou vládu nám vnutit za každou cenu. Dal se slyšet, že rozpustit sice může, ale nemusí. A tak to neudělá. A řádně si své prohlášení užil.
Po pádu Nečasovy vlády to ovšem bylo jinak. Po ODS a TOP 09 tenkrát vyžadoval dokonce notářské ověření každého 101 podpisu poslanců ochotných navrhovanou vládu podpořit. Ověřené podpisy žádal ještě předtím, než vůbec uváží, jestli těmto stranám případný druhý pokus o sestavení vlády svěří. Když tuto nesmyslnou a ponižující podmínku nesplnily, odmítl je. Pouhé prohlášení, že „stojedničku“ mají, mu nestačilo. Sestavení kabinetu jim nesvěřil a místo toho jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, která několik měsíců vládla bez důvěry.
Dnes ale Miloš Zeman nejenže stojedničkovou podporu nežádá, natož aby ji po Babišovi chtěl ověřenou, ale rovnou hlásá, že má náš budoucí premiér bez lustračního osvědčení a se závažným obviněním na krku všechno dovoleno.
Jedno ze zdůvodnění – že tak činí, protože Babišovo ANO je absolutním vítězem voleb – je ale poněkud na hlavu postavené. Vítěz s takovou převahou by přece naopak měl většinu složit s jednou rukou v kapse. Což se ovšem Babišovi nedaří a spasitele národa, za něhož se pokládá, odmítá jeden za druhým. Parlamentní strany i odborníci či osobnosti z akademické obce.
Je tedy namístě se ptát: Co s vítězem, který své výsledky nedokáže proměnit ve sněmovní většinu a jehož koaliční potenciál je nulový? Co s vítězem, jehož bezskrupulózní chování ke všem okolo včetně koaličních partnerů, varuje, že ani tentokrát to nebude jinak? Co s vítězem, jehož kauzy, které mu vynesly obvinění ze dvou závažných trestných činů, znechutily skoro všechny natolik, že s ním odmítají jít do vlády?
Vládnout s ním nechtějí dokonce ani komunisté, kteří od Listopadu netouží po ničem tak jako po možnosti prosazovat svou zrůdnou ideologii po osmadvaceti letech už zase z vládních lavic.
Jediný, kdo se do Babišovy vlády cpe oknem dveřmi, je bezpáteřní prostomyslný Tomio Okamura, který se upřímně podivil, že Babiš, jehož obří impérium je životně závislé na evropských dotacích, odmítl prosazovat program SPD čili vystoupení z Evropské unie. Takže o čackého bojovníka proti všem dvanácti uprchlíkům a omílače mantry „Referenduuum!“ nestojí pro změnu zase Andrej Babiš.
Je třeba si ale uvědomit, že Babiš hraje o víc, než bývá po volbách běžně zvykem. O mnohem víc, než jen o moc, o vládu a o premiérské křeslo. O co největší míru moci a podílu na vládě k prosazování svých cílů a idejí usiluje samozřejmě každý lídr a každá strana, která jde do voleb. To je logické a normální. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Pokud „běžný“ lídr neuspěje, nehrozí mu nic víc než obyčejný neúspěch, ztráta iluzí a odchod do opozice, případně odchod z politiky. Nic víc.
Andrej Babiš však nehraje o nic menšího než o svobodu. Svou vlastní.
Kdyby nezískal téměř absolutní moc ve státě, nedosadil všude své lidi, „všetkých si nekúpil“ a neovládl všechna silová ministerstva, reálně by mu hrozilo, že bude dál trestně stíhán a posléze obžalován a odsouzen. A co víc – pokud by se skutečně dočkal sazby, jaká je za trestné činy, z nichž je obviněn, obvyklá, vyšel by z vězení jako starý muž. To nemůže dopustit. A tak udělá cokoli, naprosto cokoli, aby se tomuto katastrofickému scénáři vyhnul.
V Miloši Zemanovi má zdatného pomocníka. Důvodů může být několik. Jedním je chladný kalkul „něco za něco“. Ty mně, já tobě. Za přislíbení všech tří pokusů a poté zaručené vládnutí bez důvěry dostane prezident Babišovu podporu v kampani za své znovuzvolení.
Důvodem ale může být i prosté potěšení podlého a mstivého starce, opilého mimo jiné také svou mocí, který nevynechá jedinou příležitost – včetně těch nejslavnostnějších či pietních –, aby na někoho nenaplival a nepošpinil či neurazil ty, které pokládá za své nepřátele. A to jsou všichni ti, kteří si nepřejí, aby naší zemi vládl člověk zapsaný ve dvanácti svazcích StB obviněný z kriminálních činů.
Anebo je v tom ještě něco víc? Vazby, které – jak leccos nasvědčuje – sahají hluboko do nitra bývalé KGB? Nebo ode všeho trochu?
Jisté je nyní jediné: Andrej Babiš může prozatím klidně spát a snít. To jen my se můžeme probudit do dost ošklivých časů.
