Kauza kolem reorganizace policie ukázala v celé své nahotě slabiny Andreje Babiše a meze jeho moci. Z Agrofertu byl zvyklý na monokratické řízení, kdy o prvním i posledním rozhoduje on, z byznysu, že konkurenci si buď koupí, nebo ji zlikviduje. A se stejnou představou se vrhnul do politiky. Řídit stát jako firmu. Jenže v politice to tak prostě nefunguje.

Je to jako kdyby měl sice významný, ale ne rozhodující balík politických akcií, kdy ve firmě s názvem „stát“ existují ještě další akcionáři. S těmi může jednat někdy ve shodě, jindy s ním půjdou do střetu. A v tom střetu může i prohrát, pokud nezná a nerespektuje pravidla. Instituce demokratického, právního státu lze sice ohýbat, různě s nimi kroutit, nelze je však zlomit bez ovládnutí represivních a justičních složek státu.

To Babiš moc dobře věděl a chápal. Jenže rozehrál, jak má ve zvyku, silovou hru, a prohrál. Přesně proto, že nedokázal pochopit, že jeho politická moc je sdílená, že prostě není jejím jediným majitelem. Kdyby zklidnil hormon a držel své tiskové oddělení v novinách a své klienty v policii na uzdě, mohl ještě něco získat. Tím, jak situaci vyhrotil, postavil ale ČSSD a jejího ministra vnitra před rozhodnutí: buď my, anebo Babiš. A přišel o vše.

Dokud nepochopí, a pokud je vůbec schopen to pochopit, že stát nelze řídit jako firmu a že politika není o podřízených, s nimiž je vždycky možné si vytřít podlahu, bude prohrávat dál. Může pohrdat „parlamentní žvanírnou“, ale to je slovy Járy Cimrmana to jediné, co s tím může dělat. Bude prohrávat i tam, kde může mít pravdu.

Přesně před rokem cloumala veřejným prostorem aféra, v níž hrál svou roli rovněž Babiš a jiný významný člen ČSSD, místopředseda sněmovního rozpočtového výboru Ladislav Šincl. Ten uspěl na poslední chvíli s pozměňovacím návrhem, aby byly regulovány provize pojišťovacích zprostředkovatelů. A to i přes jasně zamítavé stanovisko ministerstva financí i vlády, která ještě pár měsíců před tím regulaci provizí zamítla.

Ryze odborný a praktický problém řešil Babiš tak, že na následné koaliční schůzce k zákonu o pojišťovnictví, která měla vyjasnit jednotlivá stanoviska a dospět k dohodě, vytáhl na Šincla jednu ze svých legendárních složek a obvinil jej z korupčního jednání. Typický krok, na jaké je Babiš zvyklý a který zcela odpovídá jeho naturelu. Šincl se nenechal zastrašit, všechno napráskal médiím a Babiš měl z ostudy kabát. Byl to historicky první případ, kdy doposud neustále vítězící oligarcha tahal za kratší konec provazu.

Šinclova kontroverzní iniciativa, která se zrodila v ústředí velkých pojišťoven, jimž nezávislí zprostředkovatelé kazí kšefty, přitom smrděla od začátku, a Babiš, který má s lobbingem zvláštního ražení dlouhodobé zkušenosti, to zřejmě intuitivně správně vycítil. Zvolil ale špatnou metodu, přepočítal se a svou estébáckou akcí akorát všechno shodil. Místo jasného trvání na pravidlech a na práci v parlamentu zvolil obyčejnou prasárnu.

Proč si připomínat výročí téhle rok staré události? Je poučná. Poučili se z ní premiér Sobotka i ministr vnitra Chovanec, když nedbali na Babišovy vyhrůžky ohledně policejní reorganizace. Mediální svaly Andreje Babiše totiž ani zdaleka neodpovídají tomu, jak pragmaticky dokáže jednat, když zhasnou reflektory. Šinclův návrh, který byl ještě před rokem jasným důkazem korupce, protože nahrával velkým pojišťovnám, je dnes znovu ve sněmovně. A víte, kdo jej předkládá? Andrej Babiš. Ano, ten samý ministr financí, který kvůli nerespektování původního znění zákona dokonce vyhodil sociálním demokratům náměstka a postupem vůči Šinclovi vyvolal koaliční krizi.

Babiš tím dokázal, že politice vůbec nerozumí, že není schopen normální parlamentní práce, nepoučil se, že jeho subversivní metody prostě nefungují tam, kde nemá sílu protivníka zlikvidovat, uplatit nebo zastrašit. A že ze střetu nakonec odejde jako zpráskaný pes, to i v situacích, kdy může mít třeba pravdu.