Andrej Babiš sdělil čtenářům německého Die Welt dvě zajímavosti. Jedna, že není bohatý člověk, a druhá, že mu nepatří žádná média. Kdo by to byl řekl. Vida, v jakých bludech tu pod Řípem žijeme.

„Neovládám žádná media,“ tvrdí. Nelíbí se mu ani označení Babisconi, které mu kdysi udělil web Foreign Policy. Ten v roce 2015 v článku s názvem Už i Češi mají problém s oligarchy napsal o Babišovi, že je potenciální hrozbu pro demokratické instituce ve střední Evropě. „Babisconi“je varianta na na jméno italského miliardáře a expremiéra Silvia Berlusconiho, který je mocný mediální magnát. Foreign Policy tady lze jen poněkud opravit. Rozdíl mezi Babišem a Berlusconim je v tom, že Berlusconi média vlastnil předtím, než šel do politiky, zatímco Babiš si je opatřil kvůli vstupu do politiky.

Pokud jde o Babišův majetek, můžeme jen poznamenat, že tady je několik otázek. Ta první, na kterou se poněkud zapomíná, je, že není jasné, kde vlastně sehnal peníze na rozjezd svého podnikání. Pokud jde o korupci, nikdo zatím neříká, že Babiš je zkorumpovaný, ale že on sám je ten, který dokáže korumpovat lidi. Abychom byli správně pochopeni, korumpovat ve smyslu, že ohromnými balíky peněz si dokáže nakoupit do svých služeb lidi, kteří se zřejmě od určité výše částky zlomí a stanou se jeho poddanými. To jsou všichni ti kluci a holky z plakátu, kteří posloužili ve volební kampani a když už jich nebylo třeba, nebo se jevili jako vzpurní či neužiteční, byli zas odstraněni. Někteří zachovávají loajalitu i po vyhazovu, což je zajímavé.

S těmi médii je to ale klasická Babišovská mlha. Babišův Agrofert, který ovládá společnost Mafra, a tedy i deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny a potom ohromné portfolio lifestylových časopisů (celková dosah asi 3,5 milionu čtenářů), má být skutečně pod dohledem svěřenského fondu. Tam ovšem na všechno dozírá také jeho manželka Monika Babišová. Jistě velmi nezávisle a doma si o podniku ani nešpitnou.

Podstatné také je, že ve zmíněných novinách stále sedí šéfredaktoři, které tam on dosadil, Jaroslav Plesl a Ištván Léko. Po zakoupení těchto titulů Agrofertem odešly desítky novinářů a zůstali jen ti, kterým konflikt zájmů jejich pána a majitele nevadí. Mašina tedy jede dál stejným směrem a není ani třeba, aby Babiš své (bývalé?) noviny otevřel, protože se může na jím dosazenou posádku plně spolehnout.

Média jsou nástrojem politické moci. Je úplně jedno, že se někde v hloubi vydání objeví nějaké kritické narážky na Babiše, většinou ve stylu „sžíravé“ komunální satiry Dvořáka a Bohdalové z dob reálného socialismu. Tón novin a hlavní sdělení určuje první strana a zpravodajství a nejenom to, co se píše, ale především to, co se nepíše. K tomu můžeme přičíst ještě širší moc Agrofertu nad mediálním trhem, protože Agrofert je také zadavatelem reklamy a bez té dnes sotva nějaké médium přežije. Pak stačí jen starostlivě zvednout obočí a dotyční pochopí, že může jít o přežití.

Po odchodu zahraničních majitelů je tak český mediální trh téměř celý v rukou oligarchů, kteří si noviny a televize a rádia nekupují kvůli tomu, aby obšťastnili lid nezávislým zpravodajstvím a komentáři. Veřejnoprávní televize a rozhlas a několik menších tištěných a internetových médií mohou jen hasit to nejhorší. Pro člověka, který informace čerpá jen z toho, co vidí na TV Prima, nebo z novin, které si koupil v trafice a na které je desítky let zvyklý, je ale zdrojem vědění to, co k němu strážci informačních bran pustí.

Člověk by Babiše skoro politoval, když ho tak slyší. Nemajetný člověk, který ani informace o sobě nemůže ovlivnit. No dobře. Tak příště zas něco o Červené Karkulce.