České prezidentské volby v zahraničí příliš vzrušení obvykle nevyvolávají. Při minulých volbách se objevovaly zmínky o alkoholismu obhájce úřadu a jeho příchylnosti k Rusku. Andrej Babiš ale tuto ostudu překonal. Jeho výroku o pomoci Polsku a Pobaltí v případě napadení si všímá i Bloomberg. V tomto článku se objeví i informace o tom, že bývalý premiér svůj výrok následně mírnil a vysvětloval. Jenže při bližším pohledu na to, co řekl v debatě v ČT, i na slova, kterými to obhajoval, se zdá, že to sice možná byla z jeho strany nešikovná formulace, ale zároveň své „mírové štvaní“ myslel vážně a věděl přesně, ke komu mluví. Bez voličů, kteří viní ze současné ruské agrese proti Ukrajině NATO, se totiž ve druhém kole neobejde.
NATO „provokuje“
Jde o podobný jazyk, jaký používá mírová petice, která nedávno vzbudila velký ohlas. Ta sice uznává, že Rusko je z pohledu mezinárodního práva jasným viníkem „rozpoutání války“, ale hned v následující větě mluví o tom, že byly ignorovány jeho bezpečnostní zájmy, což ho přimělo přejít k „fyzickým bojům na území napadeného státu“. V dalším odstavci pak stojí, že Ukrajina je „bojištěm střetu, který ji přesahuje“.
Podivné vyhýbání slovům „agrese“ a „agresor“ i v té větě, kde autoři uznávají vinu Moskvy dle mezinárodního práva, je příznačná. Místo boje o přežití jednoho svébytného národa najednou čteme o jakýchsi sporech mezi velmocemi o legitimní bezpečnostní zájmy a Ukrajina je tu najednou minimálně částečně v roli prostředníka cizích zájmů. Názor, že za konflikt může Ukrajina a nebo NATO, u nás dle průzkumu Globsec zastává jen necelá pětina lidí. Jenže bez hlasů téhle pětiny se Babiš prezidentem nikdy nestane.
My chceme mír!
Moderátor televizní debaty opakovaně a výslovně řekl, že v hypotetickém scénáři, na nějž se ptá, jsou Polsko a Pobaltí napadeny. Babiš přesto nesmyslně opakuje, že on přece chce mír. Naznačuje tím tak trochu, že když bude prezidentem on, tak nebude Rusko provokovat, aby opět nemuselo přejít „k fyzickým bojům na území napadeného státu“, a že kdo provokovat bude, tak má prostě smůlu. Neměli bychom dělat tu chybu, abychom záměr hodnotili podle reakce na kritiku.
Narativ, podle nějž se válce dalo předejít jednáním a nějakými ústupky, sice přijímá jen menšina obyvatel ČR, ale vysoká čísla podpory našeho členství v NATO trochu zkreslují. Podle průzkumu CVVM vydaného v létě loňského roku jsou s ním spokojeny skoro tři čtvrtiny lidí, ale třetina se zároveň obává, že bychom mohli být právě prostřednictvím Severoatlantické aliance do války zataženi. Babiš mluvil i k nim, byť se mu to nepovedlo tak, jak chtěl.
My chceme jednat!
Stejně tak nevíme, kolik lidí by si v průzkumu zvolilo možnost, že NATO je za agresi Moskvy proti Ukrajině alespoň částečně spoluzodpovědné. V průzkumech tato možnost nebyla. Diplomacie a jednání jsou mantrou i těch, kteří sice nejsou otevřeně na straně Ruska, ale chtějí, aby válka hlavně co nejrychleji skončila, a je jim jedno jak. Tito lidé se na sociálních sítích ohání často naprosto nesmyslnou větou, že každá válka je selháním diplomacie.
Nu, ještě že diplomacie neselhala v roce 1938 v Mnichově. Jednat lze s někým, kdo se chce dohodnout. Existují věrohodné prameny, které potvrzují, že Hitler byl zachováním míru zklamán. Chtěl válku a věřil, že ji vyhraje. Zpětně se to dá samozřejmě dokázat, což v případě Putina možné není. Jenže požadavky, které Rusko vznáší už pro samotné zahájení jednání, jsou tak absurdně nepřijatelné, jako byl úmyslně tzv. karlovarský program SdP.
Chtít mír a jednání je hezká věc, ale dokud si Moskva dělá naděje, že zvítězí na bojišti, není s kým jednat. Navíc v situaci, kdy Ukrajinci sami chtějí bojovat dál, by jakékoliv jednání na úrovni NATO–Rusko či USA–Rusko vedoucí k míru bylo zradou. Ukrajina se nerozhodla, že bude napadena. Babiš mluvil k lidem, kteří si myslí, že si za to tak trochu může sama, nebo otevřeně fandí Kremlu. Na tom jakákoliv „upřesnění“ nic nezmění.