Premiér Andrej Babiš na svou funkci nerezignuje, i kdyby byl v kauze Čapí hnízdo obžalován. V rozhovoru pro svou MF DNES doslova řekl: „Nerezignoval bych, protože od začátku tvrdím, že je to politický proces. Kdybych nebyl v politice, tak nikdo o Čapím hnízdě neslyšel.“ Osvěžme tedy panu premiérovi paměť vysvětlením, co že je to ten politický proces, jímž se ohání.
Nejprve k tomu, co politický proces není. Politický proces není to samé jako proces proti politikovi, který se za demokracie něčím provinil anebo existují pochybnosti o jeho bezúhonnosti.
Jako soud s tramvajákem
Vyšetřování vedené proti podezřelému politikovi je pouze a jenom vyšetřování proti podezřelému. Nic víc. Dojde-li k soudu, je pak na soudci, aby rozhodl o vině, či nevině. Politik by se neměl skrývat za kouřovou clonu hysterických prohlášení o politickém procesu. Měl by, jako jiní vyšetřovaní a souzení občané, respektovat právo.
Nebo je snad premiér či jakýkoli jiný politik z práva vyňat? Stojí nad tímto právem tak, jako v minulosti stáli komunističtí pohlaváři? Považuje-li kdokoli soud politika – Babiše za politický, pak bychom mohli v nadsázce prohlásit soud s tramvajákem za tramvajácký, soud s řidičem za soud řidičský.
Babiš opakuje, že kdyby nebyl v politice, tak by nikdo o Čapím hnízdu neslyšel. Možná ano, možná ne. „Čapích hnízd“ v Česku jistě byly desítky, spíše stovky… A prošly. Jenže pokud se deset lidí zachová nezákonně a projde jim to, stane se snad z té nepravosti precedens?
Může se pak jedenáctý, ten přistižený, odvolat na činy předchozích deseti a dovolávat se beztrestnosti jen proto, že jim vše prošlo? Když jim ano, proč jemu ne? Každý politik, čím výše se dostane, musí počítat s drobnohledem nad sebou a s provalením kauz, které by jinak zůstaly spát. Spát, protože do podzámčí není tak vidět.
I argument, že jde o „12 let starou věc“, je lichý. Pokud se kdokoli pustí do politiky, pak určité činy nebudou pro veřejnost promlčeny nikdy. Každý má právo na ně kdykoli poukázat. Jedinci s podivnou minulostí by totiž neměli rozhodovat o směřování státu.
Zatčení bez výstrahy
Nyní, co je to (zjednodušeně) politický proces.
A) Politický proces se objevuje v totalitních či skrytě totalitních režimech, kde nevládne právo, respektive kde právo je podřízeno vládnoucí straně, vládnoucí skupině či diktátorovi.
B) Politický proces se vede proti osobám souzeným za politickou činnost proti státní moci; např. proti té komunistické.
C) Popřípadě býval politický proces zaměřen proti osobám, které se ničeho proti státní moci nedopustily, kterých se však totalitní moc (komunistická, nacistická) chtěla preventivně pod jakoukoli záminkou zbavit. Šlo totiž o čestné a morálně silné osoby, osoby obecně uznávané, popřípadě odvážné, které by se proti totalitní moci mohly vyhranit.
D) Nebo mohl politický proces cílit na obyčejné občany, kteří se nedopustili vůbec ničeho anebo jen nějakého ústního prohlášení. Jejich perzekucí uzurpátoři zastrašovali národ. Každý si rázem uvědomil, že vládci mohou všechno. Kdo pociťuje tíseň, bude mlčet, bude poslouchat, neprojeví nesouhlas. Strach a pasivita drtivé většiny občanů jakož i odstranění elit je cíl každé diktatury.
Ještě pár slov k průběhu politicky zabarveného vyšetřování a procesu tak, jak známe z minulosti.
Kdo se dostal do hledáčku gestapa či StB, poté stanul před komunistickým či nacistickým politicky laděným soudem, načež se ocitl v likvidačních lágrech barvy hnědé nebo rudé, udělal přibližně tuto zkušenost:
Zatčení bez výstrahy, bez předběžného výslechu, často bezdůvodně.
Okamžité mučení včetně oblíbeného postupu StB, totiž pověsit za ruce a nechat viset nějakou dobu pro zajištění povolnosti vyslýchaného.
Odpírání spánku, týrání hladem a žízní, odmítání lékařské pomoci.
Samozřejmě psychický nátlak. Co třeba zakrvácený ručník před vyšetřovací místností a milá poznámka důstojníka: „To víte, někomu se rozrušením spustí krev z nosu.“ Anebo: „Dcera umírá, chtěla by vás vidět. Jenže vy jste vzpurný a nechcete podepsat. Zemře a tatínka nespatří.“ Po půl roce váha 45 kilo, krev v moči, pět zubů pryč, zlámané prsty.
A soud? „Obhájce“ požaduje těžký trest, prokurátor dští oheň a síru, soudce jede podle politického zadání a hledá jen přitěžující okolnosti. Divadlo. Rozsudek: řekněme 17 let. Odsouzeného polije hrůza. Ale je rád, že se aspoň vyhnul provazu.
Jestli pan premiér neví, tak smrt v komunistické oprátce byla krutá, dlouhá, bestiální. Od soudu do vězení, lágru. Otrocká práce, opět hlad, opět týrání, opět nedostatek lékařské pomoci.
Je tu však i rodina: Žena vyhozená z práce, děti ze školy. Vynucené vystěhování, bída, ústrky v práci, předvolávání ženy na StB, tlak k rozvodu. Pro děti peklo ve škole. Tolik tedy o politických procesech a jejich následcích.
Skutečné oběti politických procesů
Premiéru Babišovi přesto není stydno pasovat se do role oběti politického procesu. Nic podobného se mu neděje. Nehrozí mu politický proces. Proces nelze nazvat politickým jen proto, že se dotyčný pohybuje v politice. Hrozí mu jen a pouze soud.
Má za sebou miliardový majetek a armádu špičkových právníků, prokázal, že umí zatočit s kýmkoli jemu nepohodlným, je vrcholným politikem s nesmírnou politickou mocí, má za sebou svá i jiná média, drží nad ním ochrannou ruku prezident, je neomezeným vládcem své strany, jeho poslanci jej oddaně následují.
Suma sumárum, Babišova pozice u soudu, pokud před ním stane, bude mnohem jednodušší, než když se tam ocitne obyčejný občan.
Babiš by měl přinejmenším lépe vážit slova. Aspoň proto, že tvrzením o politickém procesu uráží statisíce politických odpůrců nacistů a komunistů, kteří se stali skutečnými oběťmi skutečných politických procesů.
Převzato z Hlidacipes.org.
