Andrej Babiš našel na evropské scéně skutečného spojence. Je jím maďarský premiér Viktor Orbán. Lidé, kteří mají ten žaludek se stýkat s Babišovými marketingovými spolupracovníky, šíří celkem pravděpodobnou věc, že Babiš Orbána obdivuje a hledá u něj oporu. A daří se mu.

Český premiér po návratu z Itálie, kde slíbil premiéru Contemu, že bude prosazovat finanční pomoc pro nárazníkové země místo přijímání migrantů, hned zajel na tři hodiny do Budapešti za svým novým přítelem. Orbán pak po dobrém společném jídle prohlásil, že rád přijme Babišovo pozvání do Prahy, a ještě přidal větu, z níž musí být Babiš na vrcholu blaha.

Maďarský premiér si totiž po schůzce se svým českým protějškem pochvaloval možnost jednat o problémech EU s „netradičním“ politikem, protože ti tradiční politici říkají jenom samé kecy. A pak zdůraznil, že pro řešení migrační krize jsou potřeba „neotřelé nápady“, jaké má právě Babiš.

Přátelství mezi Orbánem a Babišem se zdá být nefalšované a v případě českého premiéra jde o skutečně první upřímný přátelský vztah na stejném levelu. Babiš totiž dosud se všemi silnými hráči kolem sebe buď pouze bojoval, anebo s nimi uzavíral pakty o neútočení. Až Orbán mu dal možnost se poprvé v životě skutečně socializovat.

Takže je třeba si říci, co tyto dva nové přátele spojuje. Na první pohled je to zásadně odmítavý vztah k imigraci. Ve skutečnosti je to ale hlubší souznění. Orbánovi se totiž podařilo to, o čem Babiš sní, když spí i bdí. Je to ústavní většina v parlamentu, téměř dokonalá marginalizace opozice a téměř úplné umlčení kritických médií. To je přesně ten samý program, který dlouhodobě provádí Babiš.

V této souvislosti je zajímavé, jak Viktora Orbána hodnotí maďarská disidentka a filosofka Ágnes Hellerová, která emigrovala do Spojených států, když ji maďarský komunistický režim pronásledoval, a to mimo jiné i za odsouzení invaze armád Varšavské smlouvy do Československa.

Hellerová ve výborném rozhovoru pro iRozhlas na konci srpna prohlásila, že Orbán je nebezpečný pro celou Evropu. Když si projdeme její klíčové výroky, tak z toho běhá mráz po zádech. A hrozné je, že to potvrzuje mnoho jiných pozorovatelů. Hellerová to jen říká skutečně pregnantně.

Klíčové sdělení je toto: „Maďarsko nelze označit za svobodnou zemi, protože se tam děje jen to, co chce premiér. A co nechce, to se neděje.“ A dále říká: „Nejsou tam žádné nezávislé síly s výjimkou jeho vlastní. Když ho někdo neuposlechne v rámci jeho strany či mezi jeho následovníky, tak ten člověk okamžitě přijde o práci. Samozřejmě, opozice mu odporuje, ale v Maďarsku není podstatná. Prostě tam jenom je, aby ukázala, že jde o demokracii.“

Hellerová nazývá tento režim neliberální demokracie a ukazuje, že tento trend se šíří na různých místech světa. „Není to diktatura, protože na povrchu to vypadá, jako kdyby to byla demokracie. Tohle je dnes nová móda,“ dodala Hellerová.

Při celkovém popisu Orbánova režimu si musíme opakovaně vzpomenout na Andreje Babiše. Orbánův svět je jeho svět, protože oba vyznávají byzantský či orientální model moci, který se již podařilo zavést Erdoganovi v Turecku. Ten ovšem není v Evropské unii a tak se nemusí štítit zavírat lidi. I tak ale předstírá nadále demokratický systém. Simulovaná demokracie slaví svůj triumf ovšem především v Rusku, kde také existuje pluralita stran. jenom ale pořád vyhrává jenom, jedna, protože má peníze a přístup k médiím.

Mezi Orbánem a Babišem jsou i značné rozdíly. Orbán sice nadával před Babišem na tradiční politiky, ale přitom on sám vstoupil do politiky skrze dříve liberální stranu a jeho současný maďarský konzervativní patriotismus navazuje na staletou tradici a je nasycen z tragické maďarské zkušenosti, kdy po první světové válce Maďarsko přišlo na základě diktátu západních mocností o značnou část území, kde žili Maďaři.

Babiš z žádných tradic čerpat nemůže a jeho politika neodpovídá žádnému srozumitelnému směru evropského politického myšlení. Jeho klíčovým motivem je pouze totální účelovost, s níž na evropské scéně vstoupil do frakce evropských liberálů, zatímco doma rozkládá a likviduje liberální režim. Pro Babiše je Orbán tak trochu nedostižným vzorem. Ale oba pohrdají „kecama“ a oba vzývají efektivitu moci, kterou umí chytit za pačesy. A oba nesnáší dělbu moci a svobodná média. To je sbližuje více než imigrace.

Babišovo přátelství s Orbánem je třeba přivítat. Aspoň bude v Evropské unii mnohem jasnější, kde náš premiér stojí. O koordinaci postupu proti imigraci ani tak nejde, třebaže to oba umí dobře prodat svým voličům. Je to ovšem jeden z možných směrů legitimní politiky v této otázce, ať už se to někomu líbí nebo ne. To, co je pro oba státníky podstatné, je potlačování svobodné společnosti a definitivní ukončení liberálního období po roce 1989. To je ten skutečný trend, o který jde. Migrace je jenom vhodná zástěrka pro sblížení. Samovláda je ale to pravé, oč tu běží, třebaže nás zatím tito lídři asi ještě nehodlají zavírat. Budiž nám Balkán lehký.

Andrej Babiš má ve Viktorovi Orbánovi skutečného spojence.