Babišův mýtus se nezrodil jen souhrou náhodně poskládaných souvislostí, či ze zjevných chyb a omylů předchozích vlád, ba ani z horlivosti protikorupčních bojovníků. Nezrodil se ani ze společenských proměněn v Evropě, a nepovstal ani z žádné tajné dohody s ostatními oligarchy. To vše v jeho příběhu, Zemanovu vůli nevyjímaje, hraje určitou roli, a ne nevýznamnou. Babiše však ze všeho nejvíce zrodila uměle stvořená poptávka po „hrdinovi“, který opráší normalizační schémata. Babiš nabídl svůj vekslácký „kredit“. Story jednoduchého maníka, který se s ničím nepáře a zároveň aspiruje na post slovenského otce české vlasti. V normalizačních časech se dařilo nejlépe kariérním papalášům a pak těm šíbrům šedé zóny, z nichž vyčnívali veksláci. Babiš patří do obou kategorií a umně je namixoval. Nejúspěšnější z veksláků Franta Mrázek se ve finále utkal s podobně ustrojeným frajerem z bývalé pézetky. Tento souboj vyhrál Andy, muž s temným charismatem předlistopadového vykuka, který se v nové době luxusně zorientoval. Nikdy nepatřil mezi vzdorující menšinu, vždy patřil mezi ty, kteří pluli v první lajně na vítězné vlně. Brzy pochopil, že musí hrát na hraně, vždy a v každé hře. Bývalá normalizační většina v něm vidí svůj zvrácený vzor. Proto nesedí v cele, nýbrž v čele vlády.
Každý přeci občas zalže, kdo nekrade okrádá rodinu, blbý, kdo dává a blbější kdo nebere. Česká pavlač našla svůj idol. Takhle se dělají prachy, takhle se vládne, takhle se likvidují kverulanti, takhle se jedná s cizinci, takhle se hájí ty opravdové národní zájmy…Jak omamné je uvěřit iluzi, předat svůj osud vůdci. Lidé často nevěří téměř ničemu, kromě pomluv. Proto bylo nezbytné znectít všechny případné konkurenty a vyhlásit jim boj. To oni mohou za to, že se pavlač dosud nemá lépe, ale ANO, teď už bude líp. Komu více a komu méně je dnes již zcela zřejmé. I tak se „hrdinovi“ odpustí vše, navíc s tím, že i zjevná fakta o příběhu spasitele jsou nazvána závistí poražených, a o to více se glorifikují fiktivní zásluhy. Bože, jak jednoduché, jak zákeřné, jak hloupé a jak nebezpečné.
Pro Babiše mají všichni účastníci jeho her (v těch či oněch pozicích) hodnotu pouhého spotřebního zboží s omezenou trvanlivostí, asi jako rohlíky z Penamu či párky z Kosteleckých uzenin. Přesto za ním mnozí jdou, jako poutníci v naději nalezení své nirvány. Mesiáš Andy se stal československým géniem průměrnosti. Modlou pro své ovečky, které mu uvěří doslova vše, i kdyby tvrdil, že tráva je modrá a řepka olejka kvete červeně. Chtějí žít alespoň v nepatrném odlesku jeho triumfálních úspěchů, hltat jeho „úžasnou“ image světového státníka a super byznysmana, který se obětoval pro blaho Čehúnů. Paradoxem všech paradoxů je, když náčelník matrixu straší matrixem, když domácí capo di tutti capi varuje před Palermem.
Teta Kateřina ze Saturnina by však jistě pro dnešní Babišovo rozpoložení našla hned několik lidových moudrostí a přirovnání. Třeba to, že žádný strom neroste do nebe, a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, kdo jinému jámu kopá, pak sám do ní padá atd. Proč se ten úžasný vzlet vzhůru najednou zadrhává? Proč nějaký lidi irituje Maruška Benešová? Sorry jako, nech už konečně idě ta ich akože pravda a láska do p… Proč jim nevadil výlet juniora s nějakým Rusákem na Krym? Proč mlčeli u korunových dluhopisů? Proč se smířili s dotačními a daňovými kejkly? Proč je nepobouřilo třeba vypálené pole neposlušnému farmářovi? Proč se nepozastavují nad tím, jak jej vnímají zahraniční média? Proč jim je jedno jak vznikl Agrofert a kdo šlohl Petrimex? Proč jim nevadí lumpárna kolem Unipetrolu? Proč se smiřují s korupčními kauzami praktiků života z ANO? Proč berou za normální kolosální střet zájmů všude kam se podíváš? Proč je nedráždí bezprecedentní koncentrace moci a okrajování svobody? Proč? Proč? Proč? A proč takový prý „kampaňovitý a účelový humbuk“ kolem nějaké Benešové? Prostě proto.
Národní třída v listopadu 89 měla svého imaginárního mrtvého studenta Šmída, který zapůsobil jako rozbuška davu, a to nejen v Praze. Pak se z něj sice vyklubal Zifčák, ale kolo dějin se již dalo do pohybu. Komu to prospělo a proč to někdo připravil je na jinou debatu. Šmíd se stal symbolem. To byla pomyslná poslední kapka, kdy si i většinová šedá zóna řekla, že už toho má dost. Marie Benešová je na rozdíl od ležícího studenta skutečná. Vymyslelo si ji mocenské duo Babiš-Zeman. Možná si řekli, že zkusí, co ještě podhradí snese. A zjevně se přepočítali. Státní zástupci se nečekaně stali těmi, které chce dav chránit před choutkami diktátora a jeho kompliců. To však není rozhodující zpráva o revoltující části veřejnosti. To zásadní poselství plných náměstí je v tom, že nastává bod zlomu.
Vekslácký velmistr narazil na dno svých limitů. Určitě to nevzdá bez boje. Bude za něj kopat do roztrhání těla jeho pestrobarevná kamarila, s lidmi jako je exsoudružka Válková, předseda sněmovny, zaměstnanci jeho médií, kumpáni z Lán či soukmenovci z KSČ, dnes KSČM…ale s jakým úspěchem a jak dlouho je ve hvězdách. Stejně jako ta klíčová úvaha, a sice ta, kdo po Babišovi a Zemanovi. Jasně, řeknete si, že už to horší být nemůže a každá změna tím pádem bude změnou k lepšímu. Je dobré pozorně sledovat nejen jeviště, ale i pohyby v zákulisí. Zdali se již nepřeskupují všemocní oligarchové a co na to leningradské trollí farmy či povely z ústředí Čínské komunistické strany. Také se vám zdá, že v poslední době vylézají na povrch různí normalizační veteráni a jejich následovníci? Ti se také budou neradi smiřovat s jiným kursem.
Demonstrací na Staromáku nic nekončí. Proměna těžce zasažené země bude dlouhá a bolestná. Je třeba to vědět a nebát se jít s kůží na trh. Prvním testem budou vždy podceňované evropské volby. To bude důležitý signál. Každý má šanci říci politické divizi Agrofertu své NE, ale i všem dalším lžinenávistníkům. Neměli bychom tuto příležitost propást. Normalizační zombie patří do muzea kuriozit, v tom lepším případě…Experiment s Andyho rodinnou firmou nám již ukázal, s kým máme tu čest. Českou společnost čeká bez nadsázky rozhodující zatěžkávací test. Po třiceti letech je nejvyšší čas se začít chovat dospěle a nebojácně, a nenechat se již ohlupovat veksláckým desperátem z východu. Od něj žádná etická pravidla či pokání neočekávejme. On to ve svém ustrojení neměl a nemá. Krom toho platí, že ten, kdo vám nejvíce slibuje, vás pak zákonitě nejvíce zklame. Jinými slovy to bývá tak, že přeceňování pak střídá zklamání. I to je další zkušenost. Slovy tety Kateřiny – starého psa novým kouskům nenaučíš. „Čau lidi“, tak to prostě je. Vzpomínáte na Mečiara, jak zazpíval divákům na rozloučenou? Třeba to zažijeme od jeho krajana taky.
