Česká media ocitovala reportáž z oběda, který měl Andrej Babiš s Henry Foyem, novinářem britského listu Financial Times. Babiš tam mluví o tom, že v politice trpí a že by mu bylo lépe mimo ni. A také to, jaké má v sobě protikladné pocity.
„Je to jako dvojčata. Máte jednu část těla, která říká ano, jsi dobrý, udělal jsi to pro lidi. A ta druhá říká, že jste hloupý, nemáte čas na své přátele, svou rodinu, své podnikání. Jsi dost starý, můžeš umřít rychle,“ říká (Babiš) vážně. (Je mu 61.) „Jsem už příliš starý, je to pro mě těžké. Je to dost emocionální.“
Babiš byl den předtím v nemocnici, protože měl problém s okem, což souvisí se stresem. Přibírá na váze. Nedostatek spánku se projevuje na tváři, na které jsou hluboké vrásky.
Novinář mu navrhuje, že by se tedy mohl sbalit a odejít se svými miliardami na odpočinek.
„Nemohl jsem odstoupit. Zbláznil jste se?“ říká a do jeho očí se náhle vrátil život. „To bych musel zemi opustit. To by byla pro každého největší zrada. Nemůžu to udělat. Musím to dokončit. Mnoho lidí má naději, že věci změním. A já je měním. Strana je spojena s mou osobou. Já jsem strana.“
Tento obraz, Vůdce trpící službou pro lid, který nemůže odejít, není nic nového. Soudruh prezident z filmu Ucho také ze schodiště sděluje lidu dole, jak rád by šel někdy na pivo, no ale nemůže…
Nic nového není ani uspořádání strany na vůdcovském principu. Největší slávu si prožilo v nacistickém Německu, ale jako idea se objevilo už předtím. Není třeba plýtvat paralelami s hitlerismem, to se dělá příliš často. Některé motivy jsou ale stále stejné. Vůdcovský princip říká, že jsou někteří jedinci, kteří jsou zrozeni k tomu, aby vládli. Pokud za tím nestojí Prozřetelnost a nějaká Vyšší bytost, tak byli aspoň vyselektováni historií na základě darwinistického boje o přežití, kde přežili ti nejpřizpůsobivější. Takový Vůdce pak má neotřesitelnou autoritu a určuje, co je dobré a zlé.
Bez Vůdce by jeho strana nedávala smysl. To vidíme i u nás, že bez Sládka, Bárty a Okamury je problém si zbytek potentátů jejich stran vybavit aspoň jménem. Pokud má Vůdce kromě ideje také potřebné hmotné zdroje, je jeho postavení neotřesitelné. Přesně tak je to s Andrejem Babišem, který dostal při volbě předsedy 100 procent hlasů. To bylo tak dokonalé, až to bylo nedokonalé.
Babiš, stejně jako jiní vůdcové, uskutečňuje v praxi jakousi absolutní monarchii, která je sice teoreticky omezena nějakými stanovami a podobně, ale všichni vědí, že bez toho, kdo všechno platí, by celý podnik neměl smysl. Babiš skutečně může říci, že on je strana, jako Ludvík XIV. údajně řekl: „Stát jsem já.“ Takovéto uspořádání má samozřejmě četné výhody. Přílišná demokracie všechno jen zdržuje a komplikuje, což Vůdcům vadí. Hrozí také, že někdo bude mít jiné názory, bude o nich mluvit a bude je prosazovat. Nakonec by mohlo dojít i k takovému rouhání, že by snad někdo chtěl kandidovat sám na funkci Vůdce. To je asi taková představa, jako kdyby se někdo pokoušel navrhnout za stavu dnešních dovedností transplantaci hlavy. Prostě to nejde.
U strany vůdcovského typu funguje marxistický princip ekonomické základny a nadstavby. V tomto případě skutečně ekonomika určuje vše. Vůdce to všechno platí, takže je to jeho cirkus. Opice a zkrotlí lvíčkové si přece nemohou sami stanovit, jak budou skákat. Skočí se, až krotitel řekne „hop“.
Vůdce nejenom vyzařuje do okolí svoje charisma, jako duchovní Černobyl, ale zároveň je to prorok, který ukazuje lidu cestu z temnot a krize pomocí svých moudrých výpovědí, které najdeme především na billboardech. Nesmíme tu myslet jen na stařičké ultrapravicové strany, idea vůdcovství se objevuje „napříč spektrem“. Hugo Chávez ve Venezuele postupoval stejně, naučil se to na Kubě a všichni načerpali inspiraci od Stalina a Maa.
Každé srovnání je trochu zavádějící. Lidé jako Babiš nejspíš nepatří k těm, co by stavěli nějaké vyhlazovací tábory. Nejsou to žádní přesvědčení rasisté a nevymezují se vůči žádné skupině lidí, tedy aspoň pokud to nepotřebují. Mussolini také nebyl fanatický antisemita a ruské režimy se chovají vůči různým menšinám podle toho, jak se jim to zrovna hodí.
Dnes stále více chápeme, co znamenala Babišova idea, že chce stát řídit jako firmu. Měl na mysli jako svou firmu. Tam se samozřejmě žádná demokracie a parlamentní žvanírna nepřipouštějí, tam se poslouchá Šéf. Pak bude platit, co říkal Benito Mussolini: „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“ Až firma splyne zcela se státem, bude také platit, že vše je pro firmu. Pak bude moci Babiš říci nějakému reportérovi, že by rád odstoupil, ale k čemu by to bylo, když už je všudypřítomný.
