Premiér Andrej Babiš v závěru dramatické tiskové konference o zavírání škol prohlásil: „Nemám pocit, že jsem pochybil.“ Novináři se ho totiž ptali, kdy a jak vyvodí politickou zodpovědnost, k níž se velkohubě v souvislosti s ochranou lidí před epidemií sám hlásil. „Mám svědomí čisté,“ řekl jim také premiér.

Babišovo svědomí je kapitola sama pro sebe. Vzhledem k tomu, že svůj miliardový byznys postavil na olupování státu, nepřátelském přebírání cizích firem a neoprávněném čerpání veřejných dotací, je celkem jasné, že žádné svědomí nemá. Normální člověk by se s takovou osobní historií neposadil do křesla premiéra. To také vysvětluje, když se mermomocí drží své premiérské židle i poté, kdy nese zodpovědnost za vládní debakl v boji s nákazou.

Na Babišovi je ale vidět, že si strašné okolnosti své situace uvědomuje. Nikoli kvůli svědomí, ale prostě proto, že by mohl přijít o svoji moc, což je to jediné, co má na světě skutečně rád. Poznáme to na nervózním prolínání slovenštiny do jeho proslovů a na celkově pokorném svěšení hlavy. Začali jsme mu v redakci říkat „náčelník Schlíplé ucho“. Premiér působí jako spráskaný pes a moc nás chce všechny „požadať“ o pochopení a moc toho všeho lituje. Ale rezignaci bohužel podat nehodlá.  

Na celé situaci je vidět, jaká je cena jeho slov. Jak si asi Babiš představuje své demonstrativně vyhlášené převzetí „plné politické zodpovědnosti“ za boj s koronavirem, když ze svého naprostého selhání nehodlá žádnou zodpovědnost vyvodit? Je to jednoduché. Nic z toho, co Babiš říká, nemá cenu ani jedné koruny. Jsou to pouze účelové bláboly pro danou chvíli. Jenom PR a marketing. A tak se nedá řídit stát v krizi.