Po vítězství opozičních demokratických stran se z levé části politického spektra ozvala varování, že nová rýsující se středopravicová vláda bude muset brát ohled na značné množství těch, kteří volili strany, jež se do parlamentu nedostaly. Někteří přidávali varování před „asociální politikou“, která by prý najisto přivedla k moci zpátky Babiše a nejspíše Okamuru. Sociální geografka Michaela Pixová dokonce v článku na webu Aktuálně.cz radila „všem těm, kteří jásají nad vítězstvím demokracie (…), aby Fialu i Pekarovou co nejpevněji drželi pod krkem a dennodenně jim připomínali, že to byla právě asociální politika ODS a TOP 09 během finanční krize po roce 2008, co Babiše dostalo do vlády a do premiérského křesla.“ Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že tomu tak není.

Levice u nás totiž vychází z teze, že za Babišovo vítězství v letech 2013 a 2017 může „asociální politika pravicových vlád“. Touto optikou je samozřejmě Babišovo vítězství nevyhnutelné, historicky stejně nevyhnutelné jako vítězství komunismu (levice), až selže Babiš. Z jejich pohledu by to samozřejmě řešila jen vláda levicová, která by vybudovala takový sociální ráj na zemi, že by populisty nikdo nevolil.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: 10 úkolů pro Fialovu vládu, rozhovor s následníkem trůnu či Hayato Okamura

Vládu Petra Fialy čeká zásadní úkol: deagrofertizace státu. Bude to těžká, a vzhledem k tomu, že se bude potýkat s…

Spojení mezi chudobou a příklonem k politickým extrémům je v historii, ale i politologii docela dobře popsané. Je ale otázka, zda tomu tak v tomto případě bylo. Jistě je pravda, že škrty v sociální oblasti nebývají nikdy populární a nepochybně pár procent voličů vládním stranám vždy odloudí. Stejně tak je pravda, že rýsující se koalice se bude muset nějakým způsobem ohlížet i na vysoký počet těch, kteří ve sněmovně zastoupení nejsou.

Nicméně tvrzení, že za Babišův nástup mohou hlavně a především škrty, docela opomíjí výhru pravice a populisticky antikorupčních Věcí veřejných (VV) v roce 2010, tedy uprostřed krize a úsporných opatření. V tom roce byl celkový výsledek ČSSD, KSČM a SPOZ 38 %.

Po třech letech pravicové asociální hrůzovlády byl výsledek těchto tří stran 37 %. Když k tomu budu počítat i Úsvit, vyjde to na 44 %. Pokud by tedy ANO s 18 % bylo výrazem příklonu k levici na základě frustrace z „asociální politiky“, znamenalo by to, že se v těchto volbách počet levicových voličů zvedl skokově na 62 %. To je číslo, kterému snad nevěří ani největší fanoušci levice. Pro rok 2013 nejsou k dispozici data, komu které strany nejvíce braly, ale v roce 2017 ANO při svém největším vítězství nejvíc čerpalo od ČSSD a KSČM.

Vzhledem k tomu, že tyto dvě strany dopadly v roce 2013 ještě relativně dobře, je daleko pravděpodobnější, že ANO sebralo voliče především ODS a bývalé voliče VV. Jen ODS a TOP 09 přišly dohromady o 16 % voličů. Část jich pochytala SZ, část Piráti, část Svobodní, ale největší díl si zjevně ukouslo ANO a nikoliv levice. Ty motivovala především jeho protikorupční rétorika, protože ANO se tehdy profilovalo jako pravicová strana, jen nezkorumpovaná.

Až v roce 2017, po čtyřech letech obnovy sociálních jistot budovaných pod vedením ČSSD, kdy začalo ANO luxovat levicové hlasy, začali se mnozí středopravicoví voliči od ANO odvracet. Velká část jich ale ještě zůstala, protože ANO se profilovalo jako středové hnutí. To by vysvětlovalo, proč součet těchto tří stran dal dohromady slušných 44 %.

Až teď v roce 2021, když už dobře věděl, že nikoho jiného masivně nepřesvědčí, spustil Babiš naplno rozhazování a slibování (především důchodcům). Došlo k tomu, že oslabil jen málo, ale protože ho opustila drtivá většina pravicových voličů, tak toho docílil jen za tu cenu, že „doluxoval“ ČSSD a KSČM. Výsledek ANO, ČSSD a KSČM letos je 36 %. ANO definitivně opustili středopravicoví voliči.

Babiše stvořily pravicové vlády, ale nikoliv primárně „asociální politikou“, nýbrž především kvůli nezvládnuté korupci.  ANO se jistě vrátit může, když se mu podaří sjednotit zbytek levice a v PSP je podpoří tzv. vlastenecké síly, které si s konzervativními komunisty vlastně docela rozumí. Nicméně představa, že tady pravicový asociální teror v letech 2010 až 2013 vytvořil 15-18 % nových levicových voličů, je prostě naprosto mimo.

Pro levici je ale takový příběh o asociálních pravičácích a levici, která má v zádech většinovou podporu lidu, stravitelnější než komplexnější příběh o tom, kterak si šikovný populista a oligarcha podmanil drtivou většinu levicových voličů za spolupráce levicových stran, které mu pomáhaly „chránit sociální jistoty“.  Podobně znepokojivý by pro upřímné prozápadní levicové intelektuály měl být úspěch Tomia Okamury, který stojí také především na voličích ČSSD a KSČM.

Levice se ale bohužel zjevně rozhodla před tím strčit hlavu do písku. Místo toho, aby se pokusila voličům z nízkopříjmových skupin nabízet kvalitní levicovou proevropskou alternativu vůči Okamurovi a Babišovi, lavíruje na pomezí. Vůči EU je přinejlepším vlažná, aby tyto voliče nenaštvala.  Místo toho, aby se snažila ukázat, jakou katastrofu by právě pro nízkopříjmové skupiny znamenalo naše vystoupení z EU, snaží se být „tvrdá vůči Bruselu“. Marně, Okamurovi a Babišovi tím voliče stejně nepřebere.

Babišův úspěch začal selháním středopravicových stran v otázce řešení korupce. Jenže ti z jejich voličů, kteří uvěřili Babišovi, že to napraví, mu už dávno nevěří. Babiš je nahradil důchodci a méně vzdělanými a více sociálně zranitelnými voliči. To, že se mu to povedlo, je především ohromným selháním demokratické levice. Pokud se z toho nepoučí, pak se do sněmovny těžko vrátí. Absence demokratické levice ve sněmovně je problém. Jeho původ ale musí levicoví intelektuálové hledat především ve svých řadách.