Závist řadí katolická nauka mezi sedm největších hříchů. Těmi ostatními jsou pýcha, lakomství, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Nikdo není dokonalý, každého se některý z těchto hříchů dotkne. Jsou však tací, jež jeden z těchto hříchů, anebo několik z nich, doslova ovládnou, osedlají si je. Nejprve si člověk myslí, že si s hříchem jen zahrává, ale nakonec si hřích zahrává s ním. Hřích vzdaluje člověka od hodnotového ukotvení a víry, ničí jeho vztahy a postupně jej rozleptává.

Závist provází lidstvo od nepaměti. Izraelský král Šalamoun, syn Davida, který žil v letech 1011-931 př. n. l., pravil: „Život těla jest srdce zdravé, ale hnis v kostech je závist.“ Závistivý člověk dokáže závidět někomu nejen jeho úspěch, pracovní pozice, vzdělání, majetek a přízeň ostatních lidí, závidí doslova cokoliv, třeba i něčí dobrou mysl, nezávislost, radost ze života, ale i zdraví. Nejvyšší mírou závisti je nenávist. Lidé zcela naplněni záští jsou pak schopni všeho a bývají i velmi krutí. Závistivý člověk nemůže být radostnou osobností. Cloumá jím napětí, zoufalství. Jeho mysl je stále neklidná. Takový člověk bývá nezřídka plný duševních i tělesných nemocí. Jeho „radost“ bývá škodolibá. Jeho „úsměv“ vypadá jako škleb. Zvráceně se raduje z proher a obtíží jiných.

Dále čtěte

Dvojčíslo Týdeníku FORUM je tady. S exkluzivní anketou mezi ministry a Betlémem jako dárkem

Poslední číslo Týdeníku FORUM tohoto roku je tady. A díváme se v něm do budoucnosti s ministry nové vlády, kteří…

Papež Řehoř I. sestavil okolo roku 600 n. l. soubor nejen výše uvedených sedmi hříchů, nýbrž i sedmi ctností. Jsou jimi víra, láska, naděje, spravedlnost, moudrost, mírnost a statečnost.  Laskavý a moudrý člověk dokáže hříchům odolat, a také sám ví, že nikdo není bez viny. Závistivý člověk závidí jiným i jejich ctnosti, ve vzteku jimi opovrhuje a považuje je za slabost. Závist je, podobně jako pýcha a hněv, velmi destruktivní a dokáže způsobit lavinu bolesti.

Nemocnou je společnost, v níž se závist stává jejím rysem, v níž je více sobectví než ochoty pomáhat, v níž je málo přejícnosti, vzájemné sounáležitosti, solidarity a společného sdílení pozitivních hodnot. Adam Michnik (polský historik, esejista a bývalý disident) v jednom rozhovoru v roce 2014 řekl i toto: „Revoluce mají dvě fáze, nejprve přijde boj za svobodu a potom boj o moc. Ta první povznáší lidského ducha a probouzí v lidech to nejlepší. Ta druhá pak odhaluje to nejnižší – závist, intriky, chamtivost, podezíravost a touhu po pomstě.“

Začal nový rok, bilancovali jsme ten minulý, v němž konečně došlo ke změně vlády. Ta pozitivní změna však nebude úplná, pokud ji nenaplní i změna postojů ve společnosti. Babišismus a jeho buranismus byly těsně poraženy, ale jejich móresy tady zůstaly. Změnit tento stav není jen každodenním úkolem nové vlády, ale nás všech. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Zdravou je taková společnost, která umí pomoci nemohoucím a potřebným, v níž jsou úspěšní zcela přirozeně aktivní v solidaritě s ostatními. Lidské malosti ohrožují nejen jedince a jeho blízké, ale i společné soužití v celé společnosti. Ve zdravé společnosti ctí lidé zásadu: to, co jim nezakazuje zákon a pravidla soužití, to jim zakazuje stud.

Závist patří v lidských malostech na přední pozice. Přejme si vzájemně a bude nám přáno. Budeme to v těchto nelehkých časech potřebovat.