Na nějakou chvíli vytěsnila Andreje Babiše z první lajny mediální pozornosti Gabriela Koukalová a její „oduševnělá“ zpověď, která si nezadá s příběhy bájné Ivety Bartošové. Není nezajímavé, že mediálním partnerem manželů Koukalových a jejich kobercového náletů na české čtenáře je vydavatelství Mafra. Ono to do sebe krásně zapadá. Koukalová nám vlastně taky říká, že su všetci iní, zlí a špatní, a všichni po ní už budou jen horší. To je taková variace na heslo o tom, že všetci kradnú.

Dojemné a působivé, a hlavně komerčně úspěšné, byť se jedná o tragikomický mediální kýč. I věčný sestavovatel vlád Andrej Veliký a Věčný umí střídat mediální polohy podle toho, jak to jeho tým připraví. Unaveného a ufňukaného strejdu střídá útočný suverén, který sbírá zářezy na své pažbě. Tím (prozatím) posledním je pan Murín. Sice vzdoroval, ale podlehl a kapituloval. Je to takový vzkaz ostatním, aby si to s tím vzdorem pro příště raději důkladně rozmysleli. Brr, až z toho mrazí!

Babiš se drží svého celoživotního hesla žít a užít. Česká republika je pro něj takovou báječnou samoobsluhou bez pokladny. Jde a vezme si, na co má chuť. Kdo zaplatí tu divokou jízdu? Kdo by? No přece Česká republika (tedy její daňoví poplatníci), případně fondy EU a štědré banky, které chtějí být s náčelníkem státu zadobře. Hlavně aby je nepotkala nějaká sektorová daň a jiné pohromy. Chybně bývá Bureš, alias Babiš obviňován z nějakého střetu zájmů, což v jeho případě vlastně nejde, neboť téměř všechny zájmy již uchvátil, a tak je ve střetu zájmu již jen sám vůči sobě.

Někdy to vypadá, že se model Agrofert, tedy jedna firma, jeden stát, jeden vůdce již vyčerpal. Dokonce se občas objeví náznaky jisté emancipace jeho kamarily, ale uběhne pár dnů zakleknutí a vše se vrátí do původních kolejí. Není divu, podepisovat bianco úpisy ďáblovi se skutečně nevyplácí. Doba vymknuta z kloubů šílí. To, co bylo ještě docela nedávno nepředstavitelné, se dnes stává normou. S podivem přihlížíme na narůstající počty kolaborujících, i těch, kterým je to tzv. jedno, neboť se naivně domnívají, že se jich to netýká. A pak je tady ta většina z mlčící většiny, která má jen docela obyčejný strach, existenční, existencionální, strach dlužníka, kterému věřitelé zkrátili řetěz.

Babiš má pořád na výběr – svou menšinovou vládu anebo předčasné volby. I kdyby nakrásně nějakou vládu s účastí ČSSD sestavil, tak si v ní bude dělat vše podle svého. Byla by to vláda s podporou KSČM. To jako nevadí? Stejně jako nevadí hlasovací komunistická trojkoalice ANO-SPD-KSČM? A nevadí ani otevřená podpora Ruska a Číny, kterou dnes a denně předvádí panoptikální hradní parta? Nevadí ani mediální nerovnováha? Nevadí pokračující demontáž právního státu a liberální demokracie.? Ne, nevadí. Nic nevadí.

Základní charakteristikou naší země je přizpůsobivost, místo žití pouhé přežívání a čekání, až někdo něco udělá a změní. Připomíná to čekání na Godota. Godota, který by měl změnit naše osudy. Absurdita tohoto údělu je dána předivem uměle stvořených zištných zájmů a závislostí, v různých sítích. Realitu vytěsňuje virtuální svět divných podobenství, která zahlcují prostor kolem nás. Oživují se staří woodoo zombie. Proč ne? V zemi, kde nic nevadí, se nějaká oživlá mrtvola hodí do nabídky zhůvěřilostí! Pro větší haló efekt se stvoří pár skutečných i umělých nepřátel. Má to pak tu správnou emoci a dobře to odvádí pozornost od toho obráceného Janošíka, který plení Česko jako samoobsluhu bez pokladny. Divoká jízda pokračuje. Jak dlouho? Asi dlouho, neboť ten Godot ne a ne přijít. Kašle na nás. Může se to změnit? Může, pokud většina lidí otevře oči a nebude jen pasivním konzumentem agrofertí produkce.

Občanská i politická opozice by měly společně přistoupit na princip aktivní sebeobrany, prosti všech iluzí, ale také všeho defétismu, který již svou pouhou existencí zrazuje možnost svobodného rozhodování. Prohrát s nájezdníky z východu totiž můžeme jedině my sami, když to vzdáme.