V den, kdy si připomínáme památku obětí komunismu, se Česká republika vrací pod částečnou nadvládu zástupců tohoto totalitního režimu. Za asistence Andreje Babiše, který sám měl s bolševiky skvělé vztahy a pomáhal jim i jako spolupracovník Státní bezpečnosti, sociálních demokratů, toužících si za každou cenu přičichnout k moci, a mstivého prezidenta současní komunisté opět diktují, jak bude naše republika fungovat.

Přestože mnozí tvrdí, že nynější komunisté nemají s těmi, kteří desetiletí devastovali naši zem, nic společného, je to velký omyl. Bolševici se nezměnili ani o píď, což dokazují svým chováním, které naznačuje, že jejich dílčí úspěch při sestavování vlády není jediným cílem, který si do budoucna vytyčili.

Nemají žádné zábrany a k tomu ani neexistuje nikdo, kdo by měl chuť a sílu jejich rejdy omezovat nebo zastavit. Premiér, který je schopen klidně spolupracovat i s extremisty, nemá pocit, že by komunisté byli nepřijatelným partnerem, a má k tomu velmi dobrý důvod. Od mala byl totiž vychováván k tomu, aby s nimi udržoval dobré vztahy, protože pouze ty mu pomohou k lepšímu životu. Fungovalo to před lety, platí to i dnes.

Vždycky, když Babiš potřeboval pomoci, měl se kam obrátit. Za to byl vždy ochoten poskytnout protislužbu. Dříve to bylo práskání na své okolí, dnes jsou to funkce, které komunistům nabízí. Na oplátku dostane podporu pro svou vládu, která se už navždy zapíše do historie jako první po revoluci, v níž mají komunisté důležité slovo.

Ačkoliv se naoko zdá, že je Babišův kabinet koalicí dvou partnerů, tedy hnutí ANO a ČSSD, ve skutečnosti se jedná o trojkoalici, v níž, i když bez podpisu na smlouvě, budou rozhodovat právě komunisté. Vždyť už v průběhu vyjednávání o novém kabinetu vznášeli své požadavky a zásobovali média svými výtkami ke složení vlády nebo kritikou jejího programového prohlášení.

Strana, která získala mizerných sedm procent a zdálo se, že si konečně voliči začínají uvědomovat, že KSČM nemá v současné politice co pohledávat, chytila záchranné laso od svého bývalého člena a nehorázně opět dokazuje, že své nepřijatelné manýry skutečně nezměnila ani trochu.

Stejně se chová i dnes jmenovaný premiér, kterému zcela vyhovuje role muže, který pomáhá rozdmýchávat spor mezi Milošem Zemanem a jeho bývalou partají, které nemůže odpustit, že stále existuje, i když už nestojí v jejím čele. Po odchodu Bohuslava Sobotky sice prezident trochu zmírnil své sprosté výpady proti zástupcům ČSSD, přesto si nemohl nechat ujít šanci „hodit vidle“ do vyjednávání o budoucí vládě.

Jako zástupný problém si vybral Miroslava Pocheho, nominanta sociálních demokratů na ministerstvo zahraničí, na kterého přes svého tiskového mluvčího zkoušel naházet co nejvíc špíny. Jediným důvodem však byla pouze Zemanova touha ukázat, že si může dovolit cokoliv a není nikdo, kdo by mohl jeho zvůli zastavit. Bez jakékoliv pravomoci tak prezident rozhodl, že šéfa diplomacie nejmenuje a postavte se třeba na hlavu.

Babiš je jednoznačně na jeho straně a předseda socialistů Jan Hamáček je ustrašený. Bojí se o funkci, kterou má v novém kabinetu slíbenou, stejně tak se obává, že se bude muset další čtyři roky potýkat s hněvem hlavy státu. Proto raději zbaběle ustoupí všem požadavkům prezidenta, premiéra i komunistů, kteří ještě nedávno byli pro sociální demokraty nepřijatelným partnerem.

Ve výsledku se tak dneškem dočkáváme vlády, kterou vede bývalý estébák, který si pojistil podporu komunistů a nechá klidně dopustit, že naše země nebude mít plnohodnotného šéfa diplomacie. Je sice pravda, že Babiš již před časem jasně vyjádřil své přesvědčení, že zahraniční politiku vede on a ne nějaký ministr, ale takto demokratická vláda nefunguje. Pokud by tak fungovat měla, ztrácí částečně svou demokratičnost, což je jen první krok k tomu, aby mohl nastoupit nový režim.

Komunisté by rozhodně nebyli proti a Babiš by se také cítil lépe, kdyby mohl diktovat všem, cokoliv se mu zlíbí. Dnešní jmenování vlády tak skýtá velkou možnost k naplnění oligarchových snů o státě, který funguje jako jeho firma.