Na Babišově soukromé cestě můžeme dobře sledovat, nakolik jsou česká média svobodná. Babišovy noviny ji buď vysloveně chválí a podporují, nebo „jakoby“ analyzují“ a jen místy se objeví drobné kritické poznámky v mezích možností. Nejbabišovatějším médiem v Česku deník je stále deník BLESK. Ten vyslal s oligarchou na cestu dva reportéry: Evu Pospíšolovou a Ladislava Křivana. Jedná se o jakési dvorní novináře, kterým se podařilo naplnit představu Andreje Babiše, jak má pracovat novinář. Z plodné cesty novinářů Blesku tak právě vzniká krásná časosběrná reportáž o Babišových úspěších a zároveň o lásce s Monikou, která probíhá přímo na daleké cestě plné dobrodružství. Titulek Blesku tak třeba zní: „Babiš v USA: Moniku vyvedl na Broadway a koupil jí sexy botky“. Následuje série strhujících fotografií, na nichž čtenář Blesku vidí velký svět, velkou lásku a velké kontakty Andreje Babiše. Televize o Babišově cestě spíše mlčí, což je asi vrcholem jejich svobodného přístupu.
Svobodná média si z cesty buď dělají legraci, nebo nechají zaznít falešné tóny, jež cestu provázejí. Tentokrát je k těm svobodnějším třeba připočítat Hospodářské noviny a E15. Zejména Daniel Anýž v HN popsal důkladně absurditu, s níž Babiš svoji pouť interpetuje jako významnou akci pro Českou republiku. A jak to tak chodí, dočkal se od Babiše ostrých a hrubých výpadů, protože oligarcha se prostě s existencí kritické žurnalistiky smířit nehodlá. Tradičně přesná je analýza v internetovém deníku Echo24 od Daniela Kaisera. Kaiser píše, že facebookové zprávy ministra financí připomínaly návštěvu Neználka ve Sluneční městě.
Zaujal mě v článek v Deníku Referendum. To se mi dříve nestávalo. Musím se přiznat, že Andrej Babiš mi překreslil mapu. Nejsem obdivovatelem „moderní levice“, ale jsem v zásadě rád, že mohu sdílet pohled na oligarchický styl vlády a kumulaci moci s někým, kdo má tak odlišný úhel pohledu. Jestliže se shodujeme, pak to znamená, že objekt (tedy Andrej Babiš), který z různých úhlů popisujeme, je objekt vskutku spektakulární.
Jedná se o článek Ondřeje Vaculíka „Babiš v Americe“. Vaculík popisuje netransparentní povahu Babišovy „Velké americké cesty“ (jak psaly Babišovy Lidové noviny). Podle autora článku není jasné, zda je tam jako vládní činitel anebo jako soukromá osoba, což mu dovoluje vystupovat bez zodpovědnosti a hrát na sebe. Na jednu stranu Babiš okázale předvádí, že si celou cestu hradí sám, a zároveň je jasné, že jeho američtí partneři jej přijímají jako významného českého politika. Vaculík píše: „Babišův způsob připomíná taktiku velkého hráče z prostředí byznysu, což je znakem pokleslé politické kultury, nechceme-li mluvit o mafiánských způsobech. Snad to tak dobrý Andrej ani nemyslí, ale „prostě to tak je“.“
Rád bych k tomu doplnil, že Babišova „Velká americká cesta“ je především velký marketing. Babiš dobře ví, že jeho hnutí je často považováno za nesystémový a rizikový prvek politické scény. A proto se permanentně snaží opentlit svůj mocenský buldozer atraktivními fábory. Usiluje o „babišismus s lidskou tváří“. Proto angažuje „respektované osobnosti“, populární zpěváky, Václava Bělohradského a Jana Macháčka, pozve si na sněm představitele evropské frakce liberálů. To všechno je snaha o jednu jedinou věc. Dokázat pevnou společenskou základnu, která nutně chybí tam, kde nejsou základní stavební kameny opravdové politiky: hodnoty, program a ideový směr. Když si o světě někdo nic nemyslí a přitom chce tolik vládnout, tak se aspoň vytahuje tím, s kým se potkal a koho okouzlil. Nyní do této sestavy apoštolů na orloji přibyla Madeleine Albrightová a Michael Bloomberg. O tom, zda tuší, že byli angažováni v tomto divadle, lze s úspěchem pochybovat.
Za celou Velkou americkou cestou Andreje Babiše stojí zřejmě naivní úvaha amerického velvyslance Schapira, že je třeba vyrážet klín klínem. Jestliže současný prezident této nestabilní východní země funguje jako agent Kremlu, pak je nutné hledat proti němu spojence, kteří tu představují relevantní sílu. V rozvalinách po Velké antikorupční revoluci (kterou podporoval americký ambasador Norman Eisen) tu zbyl vedle ČSSD už skoro jenom Babiš se svým hnutím ANO. Jestliže část nejsilnější vládní strany ČSSD inklinuje rovněž ke slovanskému dubisku a není moc čitelným partnerem, pak se americkým diplomatům nelze moc divit.
Navíc je třeba jasně říci: Problém babišismu a oligarchického potlačování demokracie není problém Američanů. Je to náš problém. Jejich napomáhání k legitimizaci našeho predátora se dá přirovnat k tomu, když dříve USA musely podporovat diktátory v banánových republikách, aby se jich nezmocnili komunisté řízení z Moskvy. To je celé, co si můžeme odnést z jakéhosi prvku americké podpory projevené Andreji Babišovi. Jinak na takové mezalianci mezi domorodým autokratem a diplomaty Spojených států bývá pozitivní to, že autokrat se musí přece jen chovat o něco snesitelněji, než když pracuje pro Moskvu. Náhle objevená západní orientace Andreje Babiše, která zřejmě vznikla i jako poučení z amerického konvoje, je samozřejmě mnohem lepší než jeho dřívější tichá podpora ruské agresi, kdy mu nevadila anexe Krymu, a naopak kritizoval západní sankce. Když Babiš skutečně zvedne západní vlajku, tak se mu může podařit za sebou strhnout zástupy naivních pravdoláskařů, rozložit již tak štípnutou ČSSD a dále marginalizovat pravici. Tedy všechno, co potřebuje ke štěstí.
Podstatné je to, že Andrej Babiš opět sehrál velké divadlo a přitom pro Českou republiku z toho neplyne žádný přínos. Byl to velký krok pro Babiše a žádný pro Česko. Pár významných Američanů se s Babišem vyfotografovalo, protože jejich zvykem je produkovat na běžícím pásu fotografie do alba. (Někde jsem ztratil fotografii s Laurovou Bushovou. Vystál jsem kdysi na tu fotku frontu, protože mě ten cirkus bavil.) Je to více méně banální americký zážitek, ale dá se dobře prodat některým domorodcům. Jinak si můžeme být jisti, že Amerika se o Velké americké cestě Andreje Babiše nedozvěděla. Zemanova sláva je větší. A i ta naštěstí není moc velká.
Článek „Babiš v Americe“ v Deníku Referendum
