Hodně se mluví o vztazích Andreje Babiše a policejního důstojníka Roberta Šlachty, avšak vztahy Babiše s policisty trvají již více než třicet let. Nejprve se scházel s důstojníky StB, po revoluci důstojníky StB zaměstnal. Policejní kontakty využíval při budování impéria; vztahy se prohloubily, když se střetl s kmotry typu Františka Mrázka. A policisty se Babiš obklopuje dodnes.
Kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr, někdejší obchodní partner zavražděného Františka Mrázka, kdysi mezi přáteli prohlásil, že se musí kvůli bezpečnosti svého byznysu obklopovat mafiány. Zdůvodnil to tím, že jeho úhlavní sok Andrej Babiš používá v boji proti němu policejní složky. „Babiš má policajty, já mám podsvětí,“ svěřil se svým známým Pitr.
V Pitrově větě byl velký kus pravdy. Nejen pokud šlo o jeho vztahy s podsvětím, ale i pokud jde o Babiše a policisty. Svět Andreje Babiše je totiž do jisté míry propojen se světem policejních a zpravodajských důstojníků už desítky let.
Kafe s StB
Babiš si již v dobách komunismu zvykl na vztahy s tajnými policisty a zároveň začal pronikat do tajů policejní práce. Se svolením režimu působil od roku 1985 v Maroku: dělal tam obchodního delegáta státního podniku zahraničního obchodu Petrimex. Ačkoli byl Babiš podle verdiktu soudu z roku 2015 veden v seznamech agentů tajné StB neoprávněně, ani on nikdy nezpochybňoval, že se s policisty scházel. Důstojníci se ho občas na něco zeptali, on jim na něco odpověděl. Kdyby odmítl, těžko by mohl v cizině pracovat.
„Příslušníci StB pracovali hlavně systémem pozvání na kafe a zjišťování informací, jestli náhodou někdo nebere provize od dodavatelů. Fungovali úplně stejně jako dnešní BIS,“ řekl k tomu již dříve Andrej Babiš.
S důstojníky StB se podle dochovaných svazků setkal celkem sedmnáctkrát. Dali mu krycí jméno Bureš. Poprvé se podle svých slov setkal s StB už v roce 1980. „Tehdy mi můj šéf zavolal a řekl, že mě budou volat nějací policisté z ,februárky‘ (sídlo bratislavské centrály StB – pozn. red.) a něco chtějí ohledně syrských fosfátů. Bylo mi asi 26 let, když mě předvolali,“ vysvětlil.
„Jeho vztah k orgánům SNB je dobrý,“ vyhodnotil pak styky s Babišem v roce 1982 nadporučík Július Šuman.
Babiš věděl, že s režimem nějak vyjít musí, stejně jako s důstojníky StB. Ostatně nebyl v rodině sám. S StB se stýkal i jeho bratr Alexander, který pak na konci devadesátých let figuroval ve vedení mnoha slovenských firem svého o sedm let staršího bratra. Alexander Babiš měl krycí jméno Miki a StB ho vedla nejdřív jako kandidáta tajné spolupráce, pak jako agenta.
Tajní ke mně
Druhé období, které Andreje Babiše utvrdilo v tom, že je potřeba mít dobré informace a bezpečnostní vazby, přišlo krátce po listopadové revoluci. Je to éra, kdy pro něj začali pracovat zejména bývalí důstojníci StB.
Babiš prožil sametovou revoluci v Maroku. Vrátil se až v roce 1991. Ale stále pracoval v Petrimexu, který byl dovozcem ropných produktů a chemikálií. Měl však raketovou kariéru. Z řadového „obchoďáka“ se v roce 1993 stal členem představenstva Petrimexu.
Ještě v témže roce založil Petrimex v Praze pobočku pod názvem Agrofert. Vypadalo to na slibný začátek budování velké petrochemické firmy. Jenže pak došlo k neshodám.
Podle Babišovy verze chtěli Petrimex v roce 1995 ovládnout lidé spojení s tehdejším slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Babiš byl proti tomu. Tak se rozhodl, že se od Petrimexu odstřihne. A k údivu bossů Petrimexu si „vzal s sebou na cestu“ celý pražský Agrofert i jeho slibně se rozvíjející byznys s chemikáliemi a hnojivy.
„Jelikož jsme problémy čekali, tak začátkem roku 1995 došlo k navýšení základního kapitálu v Agrofertu švýcarským investorem, aby mečiarovci nemohli firmu ovládnout,“ popsal převzetí firmy v roce 2011 Babiš.
Představitelé Petrimexu mluvili o „krádeži za bílého dne“. S Babišem vedli soudní spor – a neuspěli. Jeho rozchod s vlivnými muži předlistopadového Petrimexu byl hodně nepřátelský; Babiš hledal oporu u lidí, kteří měli informace a vliv, a „zalovil“ v řadách bývalé StB. Obklopil se jejími exdůstojníky, z nichž několik pak zaměstnal. Tito lidé, ač museli ze státních služeb po roce 1990 odejít, si udržovali kontinuitu a vztahy s klíčovými postavami novodobých resortů vnitra a policie.
Nejvíce věřil Babiš právníku Liboru Širokému. Ten pracoval u StB v odboru, který měl na starosti „ideodiverzní centra a emigranty“. Podle badatelů se tento odbor zaměřoval na ukrajinské nacionalisty a měl nejtěsnější spolupráci se sovětskou KGB.
Další Babišův člověk z StB, Jozef Kubů, strávil podle dochovaných materiálů konec roku 1989 na školení KGB v Moskvě. A i když už v Agrofertu nyní nepracuje, je Babišovi stále nablízku. V roce 2014 se stal členem pražské buňky Babišova politického hnutí ANO. Celkem se kolem Babišova impéria po celou dobu jeho trvání objevilo nejméně dvacet bývalých důstojníků nebo agentů StB.
Střet s mafií
Pak přišla fáze Babišova „polostátního kapitalismu“. Jeho byznys byl úzce spjat se státem – i proto začal Babiš vyhledávat v druhé polovině devadesátých let čím dál častěji přítomnost politiků. A od nich bylo blízko k novým kontaktům u policie a tajných služeb.
Babiš nejprve ovládl výrobce hnojiv, lovosickou Lovochemii, což byl základ jeho dnešního impéria (podrobné informace viz článek o kořenech Babišova podnikání zde). A pak dál pokračoval za získáním rozhodujících podílů v dalších chemičkách.
Kvůli tomuto chemickému tažení si v oboru v nadsázce vysloužil nepříliš lichotivou přezdívku „Chemický Alí“; ta odkazovala na tehdejšího bratrance iráckého diktátora Saddáma Husajna, jenž byl přímo zodpovědný za použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu.
Babiš chtěl své tažení završit ovládnutím koncernu Unipetrol, do nějž stát spojil několik dalších chemiček. Ta nejcennější, po které Babiš prahl, byl Chemopetrol Litvínov, jenž dodával do Lovochemie důležité suroviny: čpavek a močovinu. Tím by se uzavřel kruh. Babiš by měl výrobce hnojiv (Lovochemii), dodavatele (Chemopetrol) a téměř monopolního prodejce (Agrofert).
Rozvoji jeho politicko-byznysové kariéry pomohl jeden zvláštní dar sociální demokracii. Reportér magazín o něm informoval ve svém prvním čísle v září 2014. Ve zkratce: ČSSD v roce 1997 obdržela v přepočtu pět milionů korun od tajemné firmy z Panamy s názvem Beltomate. O daru se až do roku 2014 vůbec nevědělo – Reportér zjistil, že za firmou Beltomate stáli někdejší obchodní partneři Andreje Babiše.
Zjevné je, že po tomto daru vycházeli politici ČSSD Babišovi vstříc. Ministři financí či průmyslu a obchodu schvalovali do dozorčích rad polostátních chemiček manažery, kteří dříve či později pracovali pro Agrofert. Byl to detail, ale velmi důležitý. Tito Babišem prosazovaní manažeři disponovali pravomocemi, s kým a jak se bude obchodovat.
Babišova blízkost k politikům ČSSD a rozpínavost v byznysu ho však přivedly k dosud největším střetům s konkurencí. A právě v té době – na přelomu tisíciletí – vyvstala pro Babiše největší potřeba, mít kvalitní informace, ochranu, a tedy i spolupráci s policií.
Do teritoria jeho byznysu totiž – bez jakéhokoli eufemismu – vstoupil organizovaný zločin. Ten ho začal ohrožovat a nabourávat ještě více než kdysi Petrimex a mečiarovci.
Žádný jiný byznysmen z desítky nejbohatších Čechů neměl takové střety s lidmi na okraji podsvětí jako Andrej Babiš. Důvod? V roce 2000 „narostla křídla“ Tomáši Pitrovi a Františku Mrázkovi, které policie vedla již několik let jako významné představitele organizovaného zločinu a nestandardního podnikání. Oba skrytě přes prostředníky ovládli chemický a potravinářský koncern Setuza z Ústí nad Labem. A začali Babišovi konkurovat – v míchání biopaliv olejem z řepky i v jiných oblastech.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle magazínu Reportér nebo jako jeho předplatitel.
