Žádný jiný svátek není v naší zemi tak rozšířen a připomínán jako Vánoce. Ve spojení s příchodem nového roku jsme si navíc uvykli bilancovat a vzpomínat na ten právě skončený. V návalu komerce se stále více v rohu krčí původní poselství Vánoc – zrození Ježíše, člověka, který změnil svět.
Naše část lidského společenství se těší nevídané prosperitě, míru a bezpečnosti v minulosti nevídané. Přesto, více než kdykoli předtím, se bojíme. Sami sobě vytváříme „patologickou krajinu“, jejímiž reáliemi jsou nervová onemocnění – deprese, syndrom vyhoření, hraniční porucha osobnosti a porucha pozornosti. Rychlost jejich šíření má dynamiku epidemie. Měkčími variantami těchto nemocí jsou únava, frustrace a ztráta kontinuity a z toho plynoucí bezcílnost života. Ideologií současnosti je „společnost výkonu“. Ta však generuje depresivní jedince a zkrachovance. Dnes není naše svoboda omezována tolik jako v minulosti. Oč méně nám svobodu ubírají instituce a mocní jedinci, o to více se o ni připravujeme sami a dobrovolně, aniž si to uvědomujeme. Vykořisťovatelem stále více není nikdo jiný (i když na někoho stále rádi ukazujeme), ale my sami. Sebevykořisťování je mnohem efektivnější než dřívější formy, neboť je provázeno pocitem svobody. Už nemusejí znít písně oslavující práci jako klíč pokroku lidstva.
Existují dvě složky, dva principy, jimiž je náš život utvářen – vita contemplativa (přemýšlení) a vita activa (činorodost). Život našich předků daleko více utvářela vita contemplativa, tu však dnes drtivě vytěsnila vita activa. V každodenním životě místo přemýšlení nastoupilo jednání. To je povyšováno do sféry, která náleží náboženské víře. Jenže obrovským rizikem bezbřehého vita activa je degradace člověka na pracující zvíře (animal laborans). Stáváme se součástkou společenského „stroje“, která buď konformně funguje, nebo ne, a potom musí být opravena, pokud to nejde, tak v krajním případě odstraněna. Zde je jeden z klíčů, proč se hyperaktivita jedince i společnosti posouvá k hyperneuroticitě. Na jedince naší doby směřuje záplava informací a vzruchů (často agresivních), které není schopen třídit, analyzovat a vyhodnocovat. Contemplativa těmto tlakům klade zpravidla účinný odpor. Místo únavy a prohry nastupuje řízený proces. Jestliže nějaký proces řídíte, máte větší šanci na kladný výsledek, než když se odehrává o vás bez vás.
Ztrácíme-li víru v Boha (v onen svět), ztrácíme i realitu. Filozofové a stále více i lékaři varují před ztrátou horizontu smyslu života. Důsledkem je pomíjivý život, ztráta kontinuity života a doby po fyzické smrti. Psychologové varují, že od pomíjivosti života člověka – jedince – vede přímá cesta k pomíjivosti světa. Z tohoto základního příběhu konce modernity a začátku postmodernity se odvíjí současná nervozita a neklid. S mizejícím duchovním rozměrem bytí se život člověka obnažuje a v řadě charakteristik se vrací k projevům, které známe u zvířat. Nietzsche kdysi napsal, že po smrti Boha je na božstvo povýšeno zdraví. Jenže to je zpropadeně málo.
Řada z vás navštívila moderní montovny automobilů. Určitě se vám tamější management pochlubil bezvadným fungováním výroby, rozplánováním každé minuty a každého pohybu zaměstnance. I na dotazy, co se děje, když si „lidská součástka výroby“ (rozuměj zaměstnanec) potřebuje odskočit, jsou připraveni. Zevšeobecněno, žijeme ve světě, kde je málo přestávek. Ty jsou eliminovány jako nežádoucí. Jenže obdobně se přestávek nedočkáme ani mimo práci. Mnoho činností, dění, osudových událostí dopadlo dobře jenom proto, že si aktéři „vzali přestávku“, váhali s rozhodnutím. Váhat se nemá u standardních vyzkoušených věcí, ale u nových, kde máme pochybnost, naopak. Téměř nikdy není zmiňováno, že základním handicapem počítačů oproti člověku je obyčejná skutečnost, že neumějí váhat.
Vita contemplativa je často redukována pouze na věci víry. Ale ona má širší přesah i do obyčejných každodenních situací. Každý den něco konáme, něco řídíme, něco plánujeme. Vánoce a příchod nového roku je nejlepší příležitostí dát více šanci přemýšlení. Máme-li dnes pocit, že naše kultura je nějak fádní, bez nápadu, bez směřování, hledejme opět kořeny ve vytěsnění přemýšlivosti. Impresionisté stejně jako Karel Hynek Mácha by vám na to asi řekli: „Stačí zavřít oči, možná se vám rozezní vnitřní hudba věcí, uvidíte snové obrazy, které se časem začnou rozplývat.“
Před rokem 1989 jsme každodenně byli masírováni komunistickou propagandou a blahořečením práce. Dnes to slyšíme od Babiše a jeho spolku. Vyspělý svět se však s touto jednostrannou filozofií dostává do slepé uličky. Bylo by velmi zajímavé udělat průzkum výskytu neurotickým onemocnění u ateistů a věřících. Možná by nás čekalo velké překvapeni v podobě důkazu, že víra rozhodně není přežitkem minulosti. Zatím to nikoho příliš nevzrušuje a nikdo o tom nemluví. Ale položme si jednoduchou otázku: „ Proč jsme unavení, frustrovaní?“ Proč jeden z tvůrců nejmodernějších počítačových produktů na otázku, jestli by je dal svým dětem, lakonicky odpověděl, že „tenhle sajrajt nikdy“. Contemplativa není cítit, není vidět, neobchoduje se na burze. Kdo napíše alternativu k Písni práce pro 21. století, bude mít přinejmenším stejnou zásluhu na pokroku jako první osvícenci.
