Andrej Babiš zahájil rozsáhlou a důraznou předvolební kampaň. První hlavní téma je úsilí o přerozdělení moci ve státě, druhé téma je migrace. Není to ani jen a ani především kampaň k blížícím se volbám do krajských samospráv, ale vlastně kampaň ke všem celostátním volbám, které nás v těchto třech letech čekají. A ještě přesněji řečeno, kampaň za definitivní nastolení Nových pořádků.

První hlavní téma je úsilí o přerozdělení moci ve státě. V pojetí Babišova impéria spravedlivější přerozdělení. To, oč jde, se postupně vyklubalo z obrany Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) proti chystané policejní reorganizaci.

Poté, co byla s jejich přispěním svržena vláda zrádné pravice (totiž slabá Nečasova vláda, jejíž dny byly po Zemanově vítězství v prezidentské volbě tak jako tak sečteny), orientovaly se „orgány“ na případy dotýkající se i politiků ČSSD víc, než by se to Babišovu koaličnímu partnerovi líbilo. Z podpory Babišova hnutí tomuto úsilí „orgánů“ čouhala politická účelovost jako šídlo z pytle. Babiš však našel užitečné pomocníky v „dětech čistého živého“ z protikorupčních iniciativ, posthavlovských uskupení a spřízněných médií.

Představa, že ze státních zastupitelství a z (části) policie vznikne mohutný neformální mocenský útvar, silně ovlivňovaný Babišovou stranou, děsila nejen ČSSD (a to právem, něco podobného je v demokratickém státě nepřípustné). Jenže ČSSD to nemohla přímo veřejně pojmenovat, protože sdílí s predátorem společné koaliční lože. Navíc oslabená a rozdělená vládní koalice potřebovala aspoň nepřímou podporu demokratické opozice, o jejíž co nejhorší image publicističtí lobbisté ČSSD zároveň pečlivě a soustavně usilovali a usilují.

Vzhledem k tomu vypadá politika sociálních demokratů silně schizofrenně: Úsilí udržet policii pod kontrolou ministerstva vnitra, kam ostatně patří, a bránit vzniku rakovinných mocenských útvarů na těle dosud aspoň trochu demokratického státu zanechává ve veřejnosti smíšený dojem. Není ho nutné přeceňovat, jen se dá říci, že v této věci sice ČSSD uspěla, ale se ztrátou kytičky. Nemohla říci na plná ústa, oč jde a proti čemu je třeba bojovat.

Teď přichází na řadu druhé téma, uprchlíci. Nejprve vystoupil Andrej Babiš na facebooku s bojovným prohlášením, kterým své protiuprchlické tažení otevřel: „Musíme udělat všechno proto, abychom migranty odmítli. Včetně kvót, kde jsme byli přehlasováni. Chci kvóty odmítnout i za cenu sankcí.“ (Už jsem tu o tom psal zde.) Ve čtvrtek pak – ve vyjádření pro Právo – následoval další krok, výrazná eskalace. ANO hodlá svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny k migrační krizi. Smyslem je zavázat vládu k odmítnutí kvót a k tomu, aby nepřijímala žádné uprchlíky.

Se svoláním schůze by pan Babiš neměl mít velké problémy. Je k tomu zapotřebí 40 poslanců, on jich má 47. Je sice pravda, že jsou mezi nimi možná i takoví, kterým pomalu dochází, do čeho to vlastně vlezli. Drtivá většina však panu Babišovi podepsala bianco šek jako spasiteli národa (a zároveň jako spolehlivé záruce jejich osobního politického úspěchu, když už to musím říci ohleduplně), a jsou tomu rádi.

Zajímavá je podpora Babišova nápadu z dalších stran. Stanoviska jsou pozoruhodně ohleduplná a rozpolcená. Všichni se tak trochu vykrucují. Například místopředseda KDU-ČSL Bartošek říká: „Je tu otázka, jaký bude další vývoj v Turecku. Začne-li se však zhoršovat situace v oblasti migrace, tak to nebude téma pro Sněmovnu, ale spíš pro vládu, Bezpečnostní radu státu a ministerstva vnitra a obrany.“ Ministr Chovanec zase řekl: „I já považuji systém kvót za nic neřešící, ale pokud má Babiš zájem změnit postoj vlády, pak musí takový návrh na vládě přednést.“ ODS nepovažuje Babiše za věrohodného, protože změnil názor na migrační krizi a měl by jako člen vlády usilovat o to, aby názor změnila i vláda. To, že by Babiš měl změnu názoru vyřešit ve vládě, si myslí i předseda T0P 09 Miroslav Kalousek.

Naproti tomu komunisté i trosky Úsvitu by konání mimořádné schůze Sněmovny podpořili.

K tomu je třeba za prvé rozvést to, co v odpovědi Právu zmínil Miroslav Kalousek: „Odpovědní politici, pokud nechtějí dohodu dodržet, se snaží dosáhnout dohody nové“. Je sice z formálního hlediska určitě pravda, že pan Babiš by měl problém otevřít ve vládě. Ještě podstatnější ovšem je, že nosné téma, které si teď Babiš vybral, je zcela bezohledně populistické a je schopné mu přinést „lidovou podporu“ v tom úplně nejhorším smyslu.

Současná politika EU je už nějakou dobu víc než nešťastná, vede z krize do krize a úspěšně vyhledává slepé uličky (např. představa, že regulaci migrace vyřeší úzká spolupráce s Tureckem). Nicméně to, čemu je třeba čelit, je zároveň a možná především propadání hysterii, směsi vyděšenosti a agresivní xenofobie, která vůbec nereaguje na nějaké konkrétní podněty, s nimiž se setkává česká politika (žádní migranti u nás nejsou, a ti, co se tu shodou okolností objevili, koukali zase co nejrychleji zmizet).

Měli bychom reagovat na situaci, v níž jsme. Přitom proti ustrašené agresivitě je třeba postavit pozitivní politiku, zohledňující to, že jsme povinni pomáhat lidem v nouzi i spojencům, kteří mají problém. Jen musí být ta naše pomoc účinná a realistická. Rozumný politik nevystačí s tím, co nikdy a za žádných okolností nechce. Musí říci, a to v první řadě, co chce. A na základě toho, co chce, může pak taky důvěryhodně vysvětlit, co nechce a proč.

Babišovy návrhy je třeba odmítnout především z těchto důvodů. Tím by taky vznikla společná pozitivní platforma pro „odmítače“ Babiše.

Nic podobného se ale ani náhodou nestalo. ČSSD a KDU-ČSL si vůbec ani nechtějí připustit, že mají taky něco společného se „zrádnou pravicí“ a že je to asi o hodně důležitější než to, co mají společného se svým momentálním koaličním partnerem – oligarchou. Z toho důvodu měli Babišův návrh zásadně, z věcných a nikoli z formálních důvodů odmítnout, a to bez ohlednu na to, že případné usnesení by nebylo pro vládu závazné. Kdyby bylo přijato, znamenalo by to pro vládu porážku, byl by to projev slabosti a vyvstala by otázka, zda čekat do voleb nebo jí v Poslanecké sněmovně odejmout důvěru. Předpokládalo by to ovšem, že se „protixenofobní“ strany dokážou v této věci napřed domluvit na pozitivním programu „co s migrační krizí“.

Druhá věc je víceméně formální: Jde o to, jak se u nás strukturuje politická situace. S otevřením „migračního“ problému na půdě sněmovny se najednou ukazuje, že tu teď vlastně máme dvě koalice. Andrej Babiš, to dítě štěstěny, je shodou okolností v obou.

První je ta skutečná vládní koalice, která existuje i formálně: koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Druhá je virtuální, „ideová“ koalice, která by se dala označit „ne uprchlíkům a kvótám“. Kromě Babiše a jeho impéria k ní patří trosky Úsvitu a komunisté. Pravda a Láska, nezávislé iniciativy a posthavlovská média nejspíš zůstanou stranou (z hlediska masové podpory na nich skoro vůbec nezáleží), zato do ní spadají prezident Zeman a jeho četní podporovatelé (pokud jde o veřejnou podporu, je to daleko atraktivnější uskupení). Mimochodem, nepřímá servilní Zemanova reakce na Babišovu nedávnou kritiku je z jeho hlediska něco dosud nevídaného.

Pozoruhodné přitom je, že v této druhé koalici jsou v opozici vesměs „tradiční politické strany“ (KSČM není tradiční politická strana, nýbrž jako ti ostatní, kteří do této babišovské koalice patří, v podstatě revoluční uskupení). Kdyby došlo na nějaké politické střetnutí (např. hlasování o „protiuprchlickém“ usnesení), má sice teoreticky nebabišovská opozice ve Sněmovně pořád pohodlnou většinu, v praxi je však velká otázka, zda ČSSD, ODS a TOP 09 dokážou v této věci vůbec hlasovat jednotně.

Pozoruhodné je hlavně jedno: Jak jsou ČSSD i KDU-ČSL v politickém vývoji posledních let vždy znovu stavěny do zkoušky, zda hodlají pokračovat v politice, v níž spojily své zájmy s ANO a mírně řečeno se zpronevěřily demokracii. A nemají odvahu své selhání nazřít, pojmenovat a něco s ním udělat, přestože je čím dál tím zjevnější, že jim v babišovských Nových pořádcích hrozí neodvratná katastrofa.

Jejich spolupráce s Babišem je v jednom ohledu podobná ústupčivosti německého Centra v roce 1933 vůči Hitlerovi v Německu a spolupráci nekomunistických stran s komunisty v letech 1945–1948 u nás. Vesměs šlo na jedné straně o „tradiční strany“ a na druhé o „revoluční útvary“.

Nechci dělat žádnou lacinou a nepřesnou celkovou paralelu Babiš–Hitler nebo Babiš–Gottwald. Tahle jedna malá podobnost je však zarážející.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.