Když už je Andrej Babiš v Evropě slyšet, děje se tak téměř výlučně pro zájmy jeho koncernu a podnikání, píše Petr Kaniok.

Když minulé úterý skončila poslední schůze nejdéle sloužící české vlády v demisi, pochlubil se premiér Andrej Babiš téměř padesátistránkovým výkazem toho, co kabinet za období prosinec 2017 – leden 2018 učinil. Směs, která plete dohromady miliardová čísla, záměry a uskutečněné aktivity, vypadá na první pohled úctyhodně. Na druhé přečtení už ale působí jako vytištěná verze špatné prezentace, kde vás zarazí podstatné problémy. Třeba ten, že v ní zcela chybí evropská dimenze. Ta se jen krátce a povšechně zmiňuje v sekci „ministerstvo zahraničních věcí“, případně v souvislosti s „čerpáním fondů“. Kdo ale vládu sledoval, nemůže být překvapen.

Během více než půlročního vládnutí Babišova kabinetu totiž ze Strakovky nezazněla a nevzešla žádná zásadní, či dokonce povedená iniciativa. Vůbec se v tomto smyslu nemá cenu bavit o celkové evropské politice a o problémech integrace. Česká republika nebyla za vlády Andreje Babiše schopna vytvořit jediný návrh řešení něčeho, co přesahuje její hranice, či aspoň nadnést jakýkoli námět. Ale budiž. Zatímco mlčení k EU jako celku by se dalo omluvit velikostí a reálným vlivem České republiky, těžko vysvětlitelný je nulový posun v agendách, které mají přímý dopad na Českou republiku.

Česká republika nebyla za vlády Andreje Babiše schopna vytvořit jediný návrh řešení něčeho, co přesahuje její hranice, či aspoň nadnést jakýkoli námět.

Příkladem je třeba brexit. Zde vývoj české pozice či českých zájmů zjevně ustrnul, respektive mu kabinet nedal žádnou prioritu. Další problém jsou peníze. Ohledně budoucího financování Evropské unie, které se bezprostředně týká Česka, bylo o vládě nejvíce slyšet v souvislosti s připravovaným víceletým finančním rámcem. Hlavní českou prioritou v dlouhodobém rozpočtu je požadavek, aby členské státy měly větší volnost při nakládání s prostředky z EU. Přeloženo do češtiny, aby Brusel do utrácení evropských peněz méně mluvil. Či nejlépe vůbec. S vědomím, kdo a jak v České republice „čerpá“ evropské dotace, je otázka nasnadě: cui bono?

Povedený půlrok to nebyl ani v domácím rozměru. Za Babišovy vlády se s bombastickou pompou rozjely tzv. občanské konzultace evropské integrace v regionech (inspirované francouzským prezidentem Macronem). Ty ale skončily fiaskem: nikdo o ně neměl zájem, nikoho neoslovily a jejich dopad je nulový. O kvalitě vládní komunikace evropské agendy ostatně nejlépe svědčí fakt, že minulý týden byla poslední aktualita evropské vládní sekce datována do druhé dekády května…

Šance na změnu? Zatím žádné

K lepšímu se neposunula ani institucionální stránka. Autor tohoto sloupku opakovaně upozorňoval na to, že stávající praxe, kdy evropskou politiku na Úřadu vlády koordinuje a vede státní tajemník, teoreticky nepolitický úředník, nedává pro stále politizovanější evropskou politiku smysl. S ohledem na to, jak důležitou a průřezovou oblastí národní evropská politika je, jde o pokus o kvadraturu kruhu, který nás neuvěřitelně oslabuje. Postava tajemníka, nevýrazného a zjevně v Babišově vleku fungujícího Aleše Chmelaře, se navíc stala spíše mluvčím premiéra pro evropské záležitosti, než aby fungovala jako samostatný aktér národní evropské politiky.

Pohled na nastupující kabinet staronového premiéra naději na změnu nedává. Když byl Andrej Babiš v Evropě slyšet, dělo se tak téměř výlučně pro zájmy jeho koncernu a podnikání. A s důvěrou parlamentu v zádech tomu nebude jinak. Česká republika za to platí obrovskou cenu, její evropská politika se propadne do ještě větší nicotnosti a bezvýznamnosti.