„Žijeme v zemi, kde si můžete objednat trestní stíhání a dostat někoho do vězení,“ vykřikoval Babiš v lednu tohoto roku ve sněmovně a mnohokrát to pak zopakoval do médií.

A běžela dál vyjednávání o vládě. Tedy – přesněji řečeno to, co Andrej Babiš jako koaliční jednání prezentoval, zatímco ve skutečnosti až doteď neúčinně tancoval od fašizujících Okamurových extremistů ke komunistům a sociálním demokratům. A právě posledně jmenovaní do poslední chvíle doufali, že to klapne.

Zvlášť když „zásadní problém“, jak usnesením sjezdu nazvali trestně stíhaného premiéra, najednou už nijak zásadní nebyl. Zásady lze přece vždycky snadno vyměnit za křeslo. Konkrétně křeslo ministra vnitra, které si ČSSD stanovila jako cenu za to, že stíhaný, a dokonce už i obviněný premiér nadále žádným problémem nebude. Spatřovala v tom záruku, že Babišova trestní kauza nebude ovlivněna, jako by tomu podle jejich názoru mohlo být, kdyby vnitro držel zástupce ANO.

Babiš tento požadavek i jeho zdůvodnění označil za absurdní a místo toho sociálním demokratům nabídl ministerstvo spravedlnosti. Doslova prohlásil:

„Požadavek na vnitro kvůli mému trestnímu stíhání je nepřijatelný. Proč? Moje kauza teď leží na stole státního zastupitelství, které spadá pod spravedlnost.“ A užasle doplnil: „Jako že policie je u nás ovlivněná?“

Máme tu tedy hned dvě pozoruhodná vyjádření ve čtyřech krátkých větách. Tak předně – jaká kauza? Máme duben a ještě v březnu Andrej Babiš tvrdil: „Nemám žádnou aféru, žádný problém.“ To je typický příklad Babišovy komunikace s veřejností – vypouštění naprosto protichůdných prohlášení typu „kauza, kterou nemám, někde leží“.

Upřímné pohoršení nad možným ovlivňováním policie je ale příklad ještě obludnější, protože jde o vážnější záležitost, než když podezřelý podvodník křičí, že žádnou aféru nemá, a pak se prořekne (to dělají všichni a takových jsou plné věznice).

Co z toho ale Babiš myslí vážně? Že si u nás lze trestní stíhání objednat? Nebo to, že mu něco takového připadá k nevíře? A naskýtá se i otázka: Proč to dělá? Proč setrvale vypouští do prostoru navzájem si odporující výroky?

Je snad psychicky narušen, takže si v dubnu nepamatuje, co tvrdil v březnu? Nebo není schopen si rozporuplnost svých prohlášení uvědomit a uchovat si běžnou míru integrity charakteristickou pro chování a vyjadřování duševně zdravého člověka? Někdy to tak opravdu působí.

Pravděpodobnější odpověď však přesto bude znít: Dělá to se zcela zřejmým úmyslem, a to proto, že je pro něj výhodné říkat vždycky to, co mu momentálně přinese prospěch. A proto, že si to vzhledem k specifickému nastavení svých voličů může dovolit. Značné části jeho elektorátu totiž vůbec nevadí, že v úterý plácá pravý opak toho, co hlásal v pondělí. To, co by jinému politikovi zlomilo vaz a vyneslo oprávněný rozhořčený řev voličstva, Babišovi sebeméně neublíží.

Proč tomu tak je? Zčásti proto, že mnozí voliči ANO nemají rozumovou kapacitu na to, aby si rozpory ve výrocích jeho předsedy vůbec uvědomili. Vidíme to na situacích, kdy Babiš řekne: „Nevím, komu patřilo Čapí hnízdo, snad nějakým advokátům“, aby po čase přiznal „Patří mým dětem“, na což skalní babišovec nezareaguje logicky naštvaným: „Ty lháři!“, nýbrž zcela vážně míněným pokřikem: „Pan Babiš nelže!“

A zčásti je to proto, že navzájem si odporující výroky voliči sice registrují a rozpoznají, ale je jim to úplně jedno. Nic takového jako aspoň minimálně konzistentní postoj od svého voleného politika nežádají. Neřeší to. Jen opakují Babišovým „ahoj lidi“ marketingem mistrně naintubované mantry o makání a zatočení se zloději.

Tleskají tomu, co řekne ráno, a když večer vyhlásí pravý opak, tleskají zase. Mají zkrátka skvělého premiéra. Smůla je jen v tom, že my ostatní ho máme taky.