Koncem letošního srpna vyšlo na serveru Marketing a Média oznámení, že se někdejší poslanec Babišova hnutí ANO Martin Komárek stává vedoucím komentátorem Deníku. Tomuto faktu se věnoval v časopise Forum24.cz Pavel Šafr, informovali o něm také například na webu Echo24.cz, výraznější pozornost však nevyvolal.

Člověk, který přispěl k destrukci polistopadové české demokracie, pózoval s Andrejem Babišem na billboardech, pomohl mu k úspěchu a posléze v parlamentu několik let hájil zájmy politické divize Agrofertu, nastoupil do vysoké a velmi vlivné masmediální pozice – a téměř všem je to jedno.

Ztělesnění novinářského oportunismu

Médium Deník – přesnější by bylo psát „Deníky“ – není marginální titul. Jsou to noviny, vycházející v asi sedmdesáti regionálních mutacích (Zlínský deník, Jičínský deník atd.), přičemž některé jejich části včetně komentářů jsou všem tištěným vydáním společné.

Celkový prodaný náklad listu činí něco přes sto tisíc kusů, což průměrně představuje půl milionu čtenářů (po Blesku a MF DNES je to nejčtenější „print“ v zemi a má vůbec největší počet předplatitelů).

K tomu je třeba ještě připočíst denik.cz, který patří k nejnavštěvovanějším zpravodajským webům – měsíční návštěvnost se nedohledává zcela snadno, obvykle bývá uváděno 1,6 milionu průměrných reálných uživatelů (vydavatelem je společnost Vltava Labe Media – celkový čtenářský „zásah“ zde – majitelem pak od roku 2015 finanční skupina Penta).

A všichni ti čtenáři „Deníků“ a internetového deniku.cz teď budou ovlivňováni Komárkovými glosami a komentáři a vůbec působením, které mu umožňuje vedoucí funkce (Komárek se tu činí například po boku Kateřiny Perknerové, Luboše Palaty nebo Ivana Hoffmanna a působí též jako školitel v regionálních redakcích).

Je přitom příznačné, že Martin Komárek je ztělesněním novinářského oportunismu: v osmdesátých letech vstoupil do KSČ a o pár let později šel pracovat do svazácké Mladé fronty, kde mj. příležitostně opěvoval Klementa Gottwalda; po roce 1989 byl hlasem mladé demokracie v Mladé frontě DNES; když Babiš oznámil, že vstupuje do politiky, Komárek ho nejdřív „sejmul“, aby se zakrátko nechal zakoupit.

Po čtyřech letech poslancování ho šéf odstavil, ale Komárek se k němu stále hlásí, v jakési odpuzující směsi uhranutí a servility.

Po boku Babišova impéria

V rozhovoru pro HlídacíPes.org v listopadu 2017 řekl, že sledovat Babišův „styl řízení“ je jako „sledovat hezký fotbalový zápas. Ne naši ligu, on je v jiné lize“. Pro komentátora a politologa to bylo jako pro sportovního komentátora, „když kouká na Real Madrid“.

Paroubek byl přirovnáván k tanku, ale „pokud je Paroubek tank, tak Babiš je mezigalaktická raketa. On k (…) cíli míří nejkratší cestou, obrovskou rychlostí a skoro vždy ho dosáhne.“ Babiš „je člověk neuvěřitelné pracovitosti. (…) Babiš skutečně v pět ráno už je v plném pracovním tempu a vydrží v něm do půlnoci. Dokáže psát sms na dvou mobilech současně, ale když se ve sněmovně uděje něco zajímavého, tak to okamžitě pochopí. (…) On má mimořádný cit a schopnost řídit, což neznamená samozřejmě, že je Bůh, ale tato vlastnost je u něj vyvinuta do extrému.“

Atd. atp. Není proto nikterak překvapivé, že ještě letos v červnu Komárek Babišovi věřil, a proto rozhodně nesympatizoval s protibabišovskými demonstranty, jimž „nemá cenu ustupovat“.

Výběrem Martina Komárka pro pozici šéfkomentátora vydavatelství Vltava Labe Media dotvrdilo, že se názorově staví po bok Babišova mediálního impéria.

V zemi, která se stále označuje za demokratickou, by tedy bylo za normálnějších okolností možné čekat protesty Syndikátu novinářů, varující komentáře z nezávislých masmédií (jejichž podíl na celkovém „koláči“ se nyní zase o něco scvrkl), znepokojená vystoupení veřejně činných intelektuálů. Česká republika však takové demokratické zlozvyky nepěstuje, Česká republika je země tiché akceptace.

Když jsem zprávu o Komárkově návratu na mediální výsluní četl, říkal jsem žertem přátelům, že se těším, až se dotyčný začne objevovat v různých a zejména veřejnoprávních médiích s označením „komentátor“ a bude mít kupříkladu „ostrý duel“ s Martinem Zvěřinou nebo Petrem Kamberským z Babišova holdingu.

To se zatím nejspíš nestalo, zato někdejší poslanec hnutí ANO a čerstvý šéfkomentátor Deníku vystoupil hned 2. září v diskusi na DVTV, kde hodnotil vývoj kauzy Čapí hnízdo spolu s redaktorem Respektu Ondřejem Kundrou. Show must go on.

Likvidace svobodného prostoru

Těsně poté, co jsem dopsal tuto glosu, bylo po vleklém čtyřletém vyšetřování zastaveno trestní stíhání Andreje Babiše ve věci podvodu s dotacemi na farmu Čapí hnízdo.

Sociální sítě se naplnily překvapenými pobouřenými výkřiky, jako by si lidé neuvědomovali, že když se demokratická pravidla vychýlí a vychylují dlouhé roky, má to logické důsledky pro všechny oblasti veřejného života, tedy i pro právní stát.

Týká se to samozřejmě i masmédií. Zřejmě je to třeba znovu a znovu opakovat. Od roku 2013 se tu postupně porušovaly etické zásady nestranné novinářské práce: bagatelizovala se Babišova koupě vydavatelství MAFRA, zdiskreditovaní redaktoři pracující pro Agrofert docházeli do veřejnoprávních médií v roli nezávislých analytiků, bez minimální sebereflexe přecházeli z jednoho média do druhého, případně psali souběžně do Babišova tisku a nezávislých listů….

Likvidace svobodného mediálního prostoru se pomalu, ale jistě prohlubovala (souvisí s tím i mediální rady, obsazené pochybnými figurami) a Babišův poslanec jako šéfkomentátor velkého listu je logickou součástí takového vývoje.

Selhání právního státu a ničení nezávislých médií, to jsou spojené procesy: trestní stíhání premiéra je možné zastavit, protože už není třeba se masmédií jako celku příliš obávat. Jsou účinně paralyzovaná.

Text vyšel v Bubínku Revolveru a na serveru Hlídacípes.org