Rok 2018 byl první rok, kdy se mohly naplno realizovat představy Andreje Babiše o české evropské politice. Její koordinaci má totiž na starost Úřad vlády, takže osoba premiéra je ve vztahu k EU důležitější než například ministr zahraničních věcí. Jakou stopu po sobě Andrej Babiš zanechá? Po prvním roce moc příčin k optimismu nemáme.

Všichni musí pryč

Prvním důvodem je personální zemětřesení. Andrej Babiš a jeho ministři se už za své první vlády, která úřadovala bez důvěry, chovali jako plenitelé dobytého území a vyměnili celou řadu vrcholných představitelů či manažerů. Evropskou politiku dostihla obměna až za vlády druhého Babišova kabinetu, ale zato šlo o očistu takřka stoprocentní. Během pár týdnů se změnilo vše od vedoucího Stálého zastoupení České republiky při EU po klíčové pracovníky evropských sekcí Úřadu vlády. A k tomu můžeme připočíst i novou sestavu na MZV. Ačkoli byla výměna dílem přirozená (diplomatické posty jsou dočasné), exodus z Úřadu vlády odkazuje na zjevnou snahu Andreje Babiše koncentrovat moc a postavit si tým, který bude prosazovat jeho představy.

A ty, upřímně řečeno, nejsou příliš perspektivní. Babiš byl v roce 2018 v evropské politice poměrně viditelný, nikoliv ovšem v pozitivním smyslu. Verbálně smělé plány na evropské řešení migrační krize skončily u chaoticky počmáraných map severní Afriky, které v EU nebere nikdo vážně. Jednání o brexitu český premiér obohatil knížecí radou Spojenému království, aby vypsalo nové referendum. V diskuzích o rozpočtu EU pak na sebe český premiér upozornil hlavně vzkazem, aby si státy, zjednodušeně řečeno, mohly s fondy dělat, co uznají za vhodné. Což v kontextu Babišova posledního výrazného úspěchu, nedávného projednávání jeho konfliktu zájmů v Evropském parlamentu, který souvisel právě s čerpáním evropských peněz, nevypadá jako úplně dobrá myšlenka.

Dotace, dotace, dotace

Na domácí půdě Andrej Babiš svá vystoupení de facto redukoval na migrační problematiku, kde se profiloval jako odpůrce kvót a všech možných mezinárodních smluv a závazků. Podobnou negací byl postoj vlády k eurozóně a společné měně. Zdá se tak, že na pozitivní definici evropské politiky, kromě mantry „čerpat-čerpat-čerpat“, nynější vládě nezbývá prostor. Proč taky? Populistické body, o které jde v evropské agendě ANO především, se sbírají právě takto. Z pohledu dlouhodobé podpory evropské integrace je však takové rámování EU nesmírně nebezpečné a škodí možná ještě více, než Babišovo chování na evropských fórech.

Bohužel nelze čekat, že by se situace v dalším roce změnila. Jeden z citátů letošního roku – „Nikdy neodstúpím. Nikdy. Nech si to pamatujú“ – naznačuje, že na domácí scéně není síly, která by Andreje Babiše ohrozila. Navíc se dá očekávat, že nový státní tajemník či tajemnice pro EU, který vzejde z výběrového řízení na začátku roku 2019, bude zcela jistě figura, která se bude vyznačovat především snaživostí a loajalitou k premiérovi. A na sebereflexi samotného lídra ANO samozřejmě nikdo soudný nesází.