Andrej Babiš rozvíjí své představy ústavní revoluce. Vytváří krásný svět bez politického hašteření a opozičních zlovolností, kde není jako firma řízen jenom stát, ale i obce a města. Jeho vize přímé demokracie překonává Tomia Okamuru. Ani tento čelný populista si netroufne rušit senát, krajská a obecní zastupitelstva a sešněrovat sněmovnu.

Šéf hnutí ANO své představy z knihy O čem sním, když náhodou spím upřesňoval v rozhovoru pro Lidové noviny (1. 7. 2017). V plné míře potvrdil svou krajní nedůvěru vůči zastupitelské demokracii, což je model správy země charakteristický – i přes jeho nedokonalosti – pro společenství zemí demokratického světa. Jinde už existují pouze různé formy autokratického až totalitního vládnutí.

Koalice překážejí vládnutí

Ač sám politik, bojuje proti politikům. Koalice jsou podle něj překážkou efektivního vládnutí. Svou vizi řízení státu jako firmy chce rozšířit i na nižší články státní správy, kam v jeho snech patří už jen města a obce. Senát, který má pravomoc vracet zákony sněmovně, a „zkorumpované“ kraje by zrušil úplně.

[ctete]135857[/ctete]

Zní to hezky. „Nic nezpůsobilo Česku v dotační politice takovou ostudu jako porcování bruselských dotací v režii krajů,“ zmiňuje Babiš ve své brožuře. Sám je ovšem podezřelý z dotačního podvodu kvůli vyšetřované haciendě Čapí hnízdo.

Jde však ještě dál, vadí mu i „destruktivní“ činnost opozice. Volená obecní zastupitelstva jsou v jeho pojetí brzdou, proto by je nejraději úplně odstranil. Prosazuje firemní model, kdy přímo volený starosta či primátor coby „generální ředitel“ sám řídí armádu jemu podřízených úředníků včetně náměstků, které by si jmenoval.

Babišovy vize jsou krystalickým zhmotněním vůdcovské demokracie, která imponuje jednomu z jeho hlavních podporovatelů, Radimu Jančurovi z Nadačního fondu proti korupci.

Opozice mizí kvůli klidu na práci

Obecní zastupitelstva, a tudíž i opozice by v tomto novém světě neexistovaly, což je jinde nevídaný experiment. „Důvodem, proč to tady tak těžkopádně funguje, je koaliční vládnutí, koaliční rozhodování. Přímo volený starosta by měl více pravomocí a například o rozpočtu by rozhodoval sám,“ uvažuje Babiš. Tedy i v Praze, kde rozpočet dosahuje 70 miliard korun?

Babiš vytváří vizi „osvícených“ lokálních bossů, nadaných mimořádnými pravomocemi. Pilíře zastupitelské demokracie vzájemných kontrol, ochran a protivah mu jsou mu cizí. Jeho novodobí Pláteníci potřebují, podobně jako jejich komunističtí předchůdci, jediné: klid na práci.

Kdo by starostu či primátora-solitéra v čele města ohlídal? Podle Babiše přímo voliči. Co je možná složitě představitelné v malých obcích, ve městech s řádově stovkami či tisíci veřejnými zakázkami a dalšími výdaji to už zní jako čirá fantasmagorie.

Mohl by být přímo volený politik, pokud selže, odvolatelný? „To je samozřejmě k debatě, pokud by tam přišel starosta, který by se neosvědčil, pak by měl být mechanismus, aby se ho voliči mohli zbavit,“ má šéf hnutí ANO jasno.

Jak, když nebude existovat opozice, která by mohla vyvolat hlasování o nedůvěře, případně jeho koaliční partneři? Snad pomocí nákladných referend, která by se mohla konat do omrzení a paralyzovala by tak dění v obcích? Kdo by je vypisoval? Starosta, jemuž by hrozilo odvolání? Odpovědi na tyto banálně praktické otázky nejsou známy.

Okamura při zemi

Tímto přístupem se Babiš velmi blíží populistickému rétorovi Okamurovi, který se však vedle něj paradoxně drží při zemi. I Tomio Okamura chce posílit přímou demokracii, zavést přímou volbu poslanců, starostů, a na rozdíl od šéfa hnutí ANO i hejtmanů a senátorů. I on kolovrátkovitě opakuje tezi odvolatelnosti politiků pomocí referend, o likvidaci zastupitelstev a opozice se však nezmiňuje.

S Okamurou má Babiš společnou i zálibu v referendech. V nich by podle něj rozhodovali lidé o důležitých změnách, ústavních změnách nebo mezinárodních smlouvách. Tím jen potvrzuje názorovou neukotvenost hnutí ANO, vyzobávajícího jednotlivé prvky programu, které do sebe jako celek příliš nezapadají, ze všech stran.

Populárně vypadá i navrhované snížení počtu zákonodárců v poslanecké sněmovně na polovinu. „Politiků je moc, do všeho se hrabou a komplikují život i těm, kteří něco pro lidi dělají,“ argumentuje Babiš, když cituje názory svých voličů. „Politici jsou strašně nenažraní, je jich pořád víc a chtějí pořád víc. Je nutné je umravnit,“ pokračuje.

Má tím na mysli i vlastní zásluhy na největším polistopadovém nakynutí byrokracie pro podnikatele, dávajícím lidem práci, nebo rekordní růst státních dotací a zakázek pro Agrofert v době jeho působení ve vládě?

K tomu říká ústavní právní Jan Kysela: „Sněmovna by měla odrážet strukturu společnosti – čím méně bude mít poslanců, tím méně bude osobních zkušeností a světonázorů. Dvě stě poslanců mi nepřijde jako něco problematického z hlediska fungování státu.“ Česká republika se přitom počtem zákonodárců v mezinárodním srovnání nijak nevymyká.

Šéf hnutí ANO by razantně zredukoval i čas pro projednávání zákonů, v konečném důsledku zejména opozici. Pravý důvod upřímně vyjevil v Lidových novinách na jednom z příkladů: „Zákaz kožešinových farem jsme mohli mít schválený za patnáct minut. To bylo domluveno, jasné to bylo, ale všichni se vykecávali tři hodiny, řešili Vodňanské kuře, kožich mojí ženy, kdovíco všechno,“ stěžoval si.

Seškrtat dotace? Zlý sen

Tak to ale v parlamentu chodí. Zatím nelze opozici přikázat, o čem smí nebo nesmí diskutovat, a v našich podmínkách jsou veškeré pokusy o omezení její práce velmi varující. Zákony by se jistě přijímaly rychleji, otázkou však je, zda je to vždycky žádoucí. Nikde není psáno, že čím více a rychleji se zákonů přijme, tím lépe. Spíše naopak. Zvláště pokud by otěže držel pevně v rukou autoritář v chronickém střetu zájmů, který ani převedením majetku do jím kontrolovaných svěřenských fondů nevymizel.

[ctete]134532[/ctete]

Demagogické jsou i argumenty, že tím stát ušetří. Celý parlament stojí daňové poplatníky zhruba 14 korun měsíčně na osobu. To je o zhruba 10 korun méně, než je měsíčně stojí Agrofert na dotacích a nejrůznějších pobídkách. Nebylo by efektivnější, věrohodnější a průchodnější začít u sebe a seškrtat desítky či stovky miliard státních dotací, úlev a zakázek pro velké podniky?

Takhle zlé a troufalé sny se ale Andreji Babišovi, když zrovna spí, v jeho rajských představách zdát nemohou.