„Ukažte!“ Příslušník policie se přehrabuje v malé kabelce. „Vyndejte ty věci.“ Prohlíží je. „Můžete si to vzít.“ Mladá žena u detekčního rámu nevěřícně sbírá ze stolku hromádku drobných, klíče, malinkého medvídka, krabičku hygienických potřeb…, které tam před vstupem do Hradu musela vyskládat.
Pojďte sem, ukáže jí policista gestem. „Ruce od sebe.“ Přejíždí jí kolem těla detektorem.
Pamětníci komunistických dob před Listopadem, kteří dnes navštíví Pražský hrad, musejí nutně nabýt dojmu, že se vracejí v čase a opět mají co do činění s „esenbáky“. Já jsem ho tedy aspoň měla.
Nevrlí uniformovaní muži (jen ty uniformy jsou jiné) u bezpečnostních rámů u vstupu prohrabávají lidem zavazadla včetně dámských kabelek. Usoudí-li, že to nestačí, musí dotyčná přede všemi vyložit na stolek veškeré soukromé intimnosti, jaké už se tak v kabelkách nosí. Hlídač se tyčí nad ní, přihlíží a čeká, až si ty ryze osobní drobnosti, jako jsou léky, tampony, fotky, brýle, kapesník…, posbírá a uloží zase zpátky. Má-li ovšem hradní esenbák pocit, že ani to nestačí, přikáže oné dámě třeba taky povyhrnout tričko a zkontrolovat, co má na pásku.
Když mi po kontrole – a poté, co jsem si uklidila věci – dovolili vejít do Hradu, zůstala jsem stát kousek opodál a fotografovala. Policista se ke mně obrátil. „Chcete něco?“ zeptal se.
„Jo, fotit,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Tak nám nestůjte v zádech,“ rozkázal.
„Bojíte se?“ neodolala jsem. Na to mi neodpověděl, jen trval na tom, že musím jít. Nikomu jsem samozřejmě nepřekážela, nebránila v cestě ani v čemkoli, co dělal, stála jsem na veřejném prostranství, kde smí stát a fotografovat každý.
Dojem dob minulých byl dost neodbytný.
Gesta a úsečné povely – Položte to sem! Odstupte! Seberte si to. Rozpažte ruce. – vyvolávají neodbytný dojem bachaře kontrolujícího zástup vězňů. A s tím spojený nevyhnutelný pocit ponížení.
Nic takového nezažijete ani na letištích, kde je hrozba terorismu pochopitelně několikanásobně větší než na Hradě. I když pan prezident o jednom teroristovi, co se potuluje v našich krajích, četl v tajné zprávě, podle tajných služeb a ministerstva zahraničí žádné aktuální nebezpečí nehrozí. Přesto vás ani na letišti nikdo nenutí rozkládat před zraky všech osobní věci na stůl. A pokud příslušní pracovníci usoudí, že je třeba, abyste vyhrnuli triko, odvedou vás – muž muže a žena ženu – do uzavřené místnosti.
A právě proto nevěřím, že všechny tyhle ponižující kontroly, zátarasy, jako by se na Hrad chystal útok tankové brigády, a další a další bezpečnostní opatření jsou tady výhradně kvůli teroristům. Pan prezident se nebojí teroristů. Pan prezident se bojí nás. Svých vlastních občanů. Opevňuje se před námi.
