Bez ohledu na skutečný status země ve vztahu k EU jsou západobalkánské státy vhozeny do jednoho společného pytle s nápisem „Otevřít po…“, ale datum není vyplněno. Červeným písmem pak je na pytli napsáno: „Pozor! Nebezpečí výbuchu!“ Čas od času je některá ze zemí z pytle vyňata, zevrubně prohlédnuta, oprášena, pochválena nebo pokárána a vrácena do pytle.
V Evropské unii se těmto hrátkám říká „rozšiřovací proces“. Bez ohledu na své momentální politické rozpoložení jsou všichni členové EU v podstatě rádi, že se unie nerozšiřuje. Už vlastně máme všechno tak nějak vyřešené, zvykli jsme si na sebe a Balkán se zdá být trochu těžkým soustem.
Z balkánských států jsou dnes v EU čtyři – Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko. Každá země je přijímána s jinými pocity, ale všechny mají v té „opravdové“, čili západní Evropě problematický zvuk. Jestli zaslouženě, o tom si dovolím pochybovat.
Z těch ostatních má status vyjednávajícího kandidáta Turecko, ale jeho momentální šance na přijetí jsou blízké nule. Kandidátský status mají Albánie, Černá Hora, Srbsko a Severní Makedonie. Jako tzv. potenciální kandidáti vystupují Kosovo a Bosna a Hercegovina. Každá z těchto zemí je nějakým způsobem kontroverzní nebo problematická. Momentálně nejhůř si stojí „akcie“ Bosny a Hercegoviny, kterou bezdůvodně „sestřelil“ francouzský prezident, když ji v říjnu na Evropské radě označil za „tikající časovanou bombu“.
Všechny dohromady (s výjimkou Turecka) se v říjnu staly obětí Macronových výhrad k současnému systému přijímání nových členů. Jeho „non“ nejspíš zastavilo proces rozšiřování EU na hodně dlouhou dobu. Zdánlivě konstruktivní vysvětlování francouzské strany, že se jedná o snahu „vyvolat diskuzi“ s cílem dosáhnout změny v procesu rozšiřování, je pouhá výmluva. Balkán prostě není populární. Po říjnové Radě se v mnoha západoevropských médiích objevila mapa, aby čtenáři vůbec věděli, kde ta která země leží.
Mluvit o Balkánu otevřeně a skutečně diskutovat je dnes politicky nekorektní. To se náramně hodí, protože se o něm aspoň nemusí mluvit vůbec, a tím pádem se také nemůže ukázat, že ani na Balkáně není čert tak chlupatý, jak ho malují. Hlasy evropských voličů se nedají nahradit evropanstvím třeba Severomakedonců (strašné slovo, nemohli bychom jim dál říkat Makedonci?), Albánců, Srbů nebo Bosňáků. To je to, o co zde v posledku jde – o volby v evropských zemích a o chabou pozici, v níž se doma nachází mnoho evropských vlád.
Současný systém rozšiřování EU není perfektní, ale v podstatě funguje. Dokonce tak dobře, že zmrazil vyjednávání s Tureckem, aniž bylo třeba to Turkům říkat. V dnešní sestavě a stavu členských zemí je ale nezměnitelný. Vědí to všichni, i Francouzi.
To byl i jeden z důvodů, proč francouzský návrh na změny dosavadní procedury má podobu zvláštního typu „dokumentu“, kterému se říká „non-paper“ – nemá datum (jen „listopad 2019“), nemá podpis, nemá ani hlavičku jako obvyklé úřední listiny. On totiž nikoho k ničemu nezavazuje, nikoho neoslovuje, jeho účelem je neoficiálně informovat. Nic víc.
Možná se nějaká diskuze rozběhne – šest zemí na francouzský „ne-dokument“ reagovalo dopisem (stále ještě) předsedovi Evropské komise Junckerovi. Ministři zahraničí České republiky, Polska, Rakouska, Slovenska, Itálie a Slovinska v něm vyjadřují svou podporu myšlence reformování současné procedury. Na poslední Radě pro všeobecné záležitosti (19. 11.) proběhla krátká debata o „umožnění diskuze na Evropské radě … o rozšíření příští jaro“. Na závěr pak „bere na vědomí sdílenou vůli členských států po evropské perspektivě států západního Balkánu“. To jsou obvyklá klišé, jejichž cena spočívá jen v tom, že pro balkánské státy ještě nenastal konec jejich nadějí a že se o tom bude mluvit příští rok v Záhřebu.
Nebudou to mít lehké. V Evropě panuje nespokojenost se stavem unie a s neschopností ji reformovat. Vidíme strach jedněch, že přijdou o výhody, strach druhých, že to budou muset zaplatit, ambice jedněch a zbabělost druhých, migrační krizi a její neřešení, neochotu jít do konfliktu s někým opačného mínění a vůbec touhu po klidném životě. Není doba na hrdinství, chybějí vůdci, chybí silná myšlenka a neexistuje žádný společný cíl.
Asi nejhůř nese dnešní situaci Severní Makedonie, která podstoupila 27 let dlouhý souboj s Řeckem o název země a deset let čekání na zahájení rozhovorů. Když nakonec letos přistoupila na pojmenování Severní Makedonie, nebylo jí to nic platné. Neshodili ji Řekové, ale Francouzi. Je možné, že se Řekové potutelně usmívali, ale nahlas neřekli slovo proti.
Na straně Francouzů byli v říjnu Dánové a Nizozemci, Německo se pokoušelo získat slib, že Evropská rada „dospěje k rozhodnutí v květnu 2020“. Formulace schválená v závěrečném usnesení říká, že se bude „znovu jednat“ před květnovým summitem v Záhřebu v roce 2020. Zatím se tato „jednání“ omezují na zasedání Rady pro všeobecné záležitosti. Ta má ovšem úplně jiné kompetence než Evropská rada, složená z hlav států a šéfů vlád.
Unijní vůdcové si tedy ponechali možnost nerozhodnout a odkládají řešení na stále pozdější termíny. Otázka je, jestli potom ještě budou mít dnešní zájemci zájem (asi ano) a v jakém stavu bude EU pod novou komisí, s levicově naladěným Evropským parlamentem a s vládami ohrožovanými populisty a různými extremisty a nacionalisty.
Nikdo dnes nedokáže říci, co „zatím ne“ přinese v samotných kandidátských zemích. Severomakedonský premiér už vyhlásil předčasné volby na duben 2020 – bez potvrzení mandátu od voličů nechce dál jednat. A i když na návštěvě Paříže přistoupil na možnost jiné procedury, vzápětí přijal ruského ministra zahraničí. Bylo to jen gesto, ale vypovídá o stavu premiérovy mysli a o možnostech, které to naznačuje.
Místo aby současné proreformní vlády na Balkáně dostaly podporu a pozitivní impulz, je křehká vnitřní rovnováha většiny zemí narušována. Ruské a další protievropské buňky se radují z laciného zisku. V Kosovu už vůdce tamější nejsilnější parlamentní strany vyzval ke zrušení ministerstva pro evropskou integraci. Rusko vypustilo průzkumné balonky a láká Albánii, Severní Makedonii a Srbsko ke vstupu do tzv. Euroasijské hospodářské unie.
Optimismus a reformní odhodlání zejména mladých lidí dostalo tvrdý direkt od těch, na které nejvíc spoléhali. Evropské sny (severních) Makedonců, Albánců, Srbů a Černohorců se staly obětí strachu evropských vlád z reakce voličů. Poněkud farizejsky působil i výrok našeho premiéra, který reagoval na francouzské „ne“ slovy: „Vždyť jsme jim to slíbili!“ To je sice pravda, ale zrovna on není z těch, kdo by si dělali hlavu z vlastních nesplněných slibů. A protože všechno nějak souvisí s něčím dalším, jsou prý možná za Macronovým „non“ březnové komunální volby ve Francii.
