Patří mezi výrazné komediální herečky, přesto Bára Hrzánová velmi často hovoří o vážných věcech včetně politiky. Díky svým postojům je někdy označována za pravdoláskařku, což bere s nadhledem. V rozhovoru pro Revue FORUM vysvětluje, co si myslí o kolezích, kteří si vezmou vyznamenání z rukou Miloše Zemana, jak ji dokážou vytočit komunisté, nebo proč se bojí návratu normalizace.

Paní Hrzánová, setkali jsme se na místě odkud vidíme na Pražský hrad. Jak se vám tímto směrem v současnosti dívá?

Na tu stavbu se dívám vždycky velice ráda, s velkou nostalgií a s velkým vztahem, ale bohužel si nesmím představovat, kdo v té budce přebývá. To je potom komplikovanější pohled.

Vy jste před prezidentskými volbami říkala, že byste si na Hradě dokázala představit Martu Kubišovou. Myslíte si tedy, že by hlavou státu měla být výrazná osobnost, která stojí mimo politiku?

To byla spíše eufemistická věta, protože Martu Kubišovou obdivuji od svého dětství. Nejen za její práci, ale také za charakter a lidské postoje. Ale ve skutečnosti bych jí to zřejmě spíš nepřála. Nejsem si jistá, zda má být prezidentem vždy politik. Ideální stav je, že tuto funkci bude vykonávat komplexní osobnost, která bude důvěryhodná. Já jsem velmi důvěřivý člověk, ale potřebuju mít v tom člověku zosobněny základní morální, etické a lidské hodnoty, pak mu mohu důvěřovat, že pracuje pro mě i ve věcech, kterým sama nerozumím. Jsem daleka toho, že bych se pletla do zahraniční politiky nebo ekonomiky. Když však chybí etická základna, tak mám problém.

Potkáváte se často s názorem, že jako herečka máte dělat něco úplně jiného, než se vyjadřovat k politice?

Mě okřikují odmalička, takže jsem si zvykla. Jak jsem vyrostla v normalizaci, kde spousta lidí říkalo „to stejně nemá cenu“, „s tím nemá cenu nic dělat“, nebo „co my zmůžeme?“ a fungovalo jakési sehnutí se a autocenzura, tedy moment, kdy lidé přestali myslet sami za sebe, ale spíš v celospolečenském kontextu, aby se něčemu vyhnuli. Mám pocit, že se to postupně vrací. To mě velmi znepokojuje. U spousty lidí se zdá, že je jim jedno, co se děje. Přitom jedno jim to není, kvůli autocenzuře ovšem neřeknou svůj svobodný názor. Ale zpět k otázce, samozřejmě že mě okřikují. Pro někoho jsem jen blbá herečka z Prahy, kavárenská povalečka, pravdoláskařka, sluníčkářka, milovnice cikánů, Tibetu, podle seznamu Adama B. Bartoše jeden z vlivných Židů a bůhví co ještě. Ale já jsem vůči tomu rezistentní.

Zdá se, že berete tyto útoky s nadhledem. Přesto, nerozčiluje vás to někdy?

Samozřejmě že ano. Jsem cholerik, ale naučila jsem se s tím pracovat, takže mi to dnes už málokdo, kdo mě nezažil v akci, věří. Nejvíc mě nerozčilují ti lidé, co jsou momentálně nahoře, ale společnost, která si to nechá líbit a nechá se manipulovat. To opravdu nikomu nevadí, že spolupracovník StB rozhoduje o našich životech a o tom, co můžeme? Nevadí, že na Hradě máme Miloše Zemana? Vždyť přeci všichni musí vidět a slyšet, jak je to naprosto nehorázné. Hlavně že nám stoupá DPH nebo HDP, což vůbec nevím, jak ovlivňuje kvalitu mého života. Budu snad při tom pomyšlení šťastnější, když půjdu na houby?

Co myslíte, že by mohlo být impulsem, který by nastartoval změnu současné situace?

To kdybych věděla, tak to vyprovokuji. Nevím, kam až zašla normalizační nálada a jak jsou hluboké ty umělé příkopy mezi námi. Já tak čtyřikrát až pětkrát týdně jezdím po celé republice, setkávám se s lidmi a povídám si s nimi. A domluvím se úplně s každým. Nikdo po mně nestartuje, že jsem nějaká „VIP kavárna“. Když dojde k setkání, tak většinou lidé zjistí, že existuje daleko více toho společného, než toho, co je rozděluje. Netuším, co by se mělo stát, ale vezměte si, že kdyby mi třeba 16. listopadu v devětaosmdesátém někdo řekl, že se zlomí režim, tak se mu budu smát.

Nemohlo by být tím momentem, kdy si občané řeknou – takhle ne, skutečnost, že se téměř třicet let po revoluci komunisté opět dostávají k moci?

To když vidím, tak jsem vzteky bez sebe, jóga nejóga. Pro mě to je naprosto spouštěcí signál. Možná jsem ale pouze já exot a vnímám to moc vyhraněně. My vidíme jen špičku ledovce, „Mlátičku“ a další jednotlivé lidi, ale oni jsou ve všech dozorčích radách a rozhodujících komisích, což spousta lidí ani neví. Jak říkám, jestli někomu nevadí kriminálně stíhaný bývalý člen strany a StB, tak nevím, jestli jim vadí, že komunisti zezadu tahají za nitky.

Když se bavíte s lidmi o politice, zajímají se i mladí?

Setkávám se s hodně mladými lidmi a jsem jim vděčná, že se mnou rádi mluví, ale zřejmě přijdu do styku jen s tou částí krásných, osvícených, vzdělaných, kteří si vše uvědomují naprosto jasně a zároveň i v evropském kontextu. Spousta jich studuje venku a na volby se sjížděli třeba do Paříže nebo Bruselu, aby mohli dát svůj hlas. Taky všechny volby venku dopadly, tak jak bych si já představovala. Mladým strašně věřím. Vždyť třeba Milion chvilek pro demokracii vede tak chytrý kluk, který ještě má tu vlastnost, že má organizační schopnosti, umí se pohybovat po sociálních sítích, čímž třeba já vůbec nevládnu. Tihle lidé dokáží propojit úplně odlišné sociální skupiny a to je velmi důležité.

V roce 1989 se toto propojení podařilo hercům. Nepomohla by jejich snaha znovu, nebo dnes z jejich strany panuje obava, aby třeba nepřišli o nějakou roli?

To bylo vždycky. Jde o to, jak máte narafičenou vnitřní svobodu, jestli budete šoupat nohama, abyste dostal roli, nebo si uvědomíte, že se vám nemá právo nikdo nabourávat do vašeho života. Nejsem si ale jistá, i když každý hlas, který promluví, je dobrý, jestli i já třeba teď nemluvím jen pro ty lidi, kteří už mě stejně poslouchají. Jestli nejsme pořád jedna parta a neprobíhá přesvědčování přesvědčených. Navíc v situaci, kdy se pan prezident i pan Babiš snaží dehonestovat určitou, nebojím se to říct, elitu národa, to znamená lidi, kteří jsou vidět, nebo pracují transparentně a tím pádem jsou známí, není jasné jestli ta diskreditace není u části nepřesvědčené společnosti až taková, že když uvidí pár takovýchto obličejíčků jako Vetchý nebo Hrzánová, tak si jen neřeknou, ať si povídáme. Něco ve stylu „ta má ty miliony a nic nedělá“. Nejsem si jistá, jestli není kontraproduktivní se snažit.

Nemá to tedy cenu zkoušet?

Má, rozhodně. Vždycky to má cenu. Musíme přeci „škodit“.

Baví se o politice se svým manželem, hercem Radkem Holubem?

Proč lidé stále věří tomu, co je v minulosti zklamalo?

Co si myslí o svých kolezích, kteří převzali státní vyznamenání od Miloše Zemana?

Jak ji poznamenalo setkání s dalajlamou?

Tohle a ještě mnohem víc čtěte v aktuálním Revue FORUM, které si předplatíte ZDE.