Bombardování nemocnic se Rusové od počátku války nevyhýbají. Na fotografii je dětská nemocnice a porodnice v Mariupolu... FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Jen málokterá tisková konference po jednání dvou státníků byla tak zajímavá, jako ta předvčerejší v Turecku. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba těsně před jednáním vyslal vzkaz šéfovi ruské diplomacie Lavrovovi, že přijel jednat z pozice síly. Lavrov by před dvěma týdny jistě nic takového neočekával. Jenže tím to neskončilo. Po jednání si Kuleba na tiskové konferenci do Lavrova opět několikrát šťouchl. Zpochybnil dostatečnost jeho mandátu a konstatoval, že ruské požadavky vůbec nereflektují skutečnou situaci. Došlo dokonce i na drobné vtípky na Lavrovovu adresu.
Nejpodstatnější částí Kulebova sdělení však bylo, že k dohodě o zastavení palby nedošlo. A to proto, že zastavení palby vyžaduje přijetí úplně jiných rozhodnutí přímo v Moskvě, jak řekl ministr Kuleba. Jinými slovy Rusku jasně vzkázal: Nejdřív přestaňte střílet a teprve pak můžeme něco takového zakotvit do dohody dojednané diplomatickou cestou.
Je to i naše válka
Přesně v tom nyní spočívá podstata věci. Západ nesmí tlačit prezidenta Volodymyra Zelenského do nějaké dohody, aniž by Rusko předtím zastavilo palbu a okamžitě přestalo používat utrpení civilistů jako součást válečné taktiky. Rusko se prostě musí vzdát této ohavné metody boje. Nevzdá-li se, musí jej k tomu mezinárodní společenství přinutit. Kreml musí pochopit, že sáhl k metodě, která se mu nevyplatí.
Byla-li by teď uzavřena dohoda, která by přinesla jakousi „plichtu“, co by to znamenalo? Řada lidí, včetně mě, se bude oprávněně radovat, že vidí ukončení bojových akcí. Zároveň by to ovšem znamenalo i to, že Rusko, jehož vojenská operace byla na pokraji zhroucení, se ze svízelné situace dostalo tím, že začalo ostřelovat, dobývat a obkličovat města a týrat tak civilní obyvatelstvo. To by bylo do budoucna velmi nebezpečné. Všichni další „Putinové“ světa se teď na ruskou taktiku pozorně dívají. Nechce-li tedy ukrajinské vedení v tento moment na dohodu s Ruskem přistoupit, uvědomme si, že tak činí i v zájmu celého civilizovaného světa!
Uplatňováním zvrhlé taktiky zaměřené na civilisty přestal být tento konflikt střetem mezi Ukrajinou a Ruskem. Stal se konfliktem, ve kterém se civilizovaný svět musí vypořádat s barbarstvím. Jak správně uvedl David Stulík, můj vážený kolega a jeden z našich nejlepších znalců východní Evropy: Přiznejme si konečně, že i my jsme ve válce s Ruskem!
Západ musí začít bojovat. Nejbližším cílem boje bude donutit Rusko, aby se svou taktikou přestalo. Ale nejen to. Rusko musí být za její uplatňování potrestáno. Barbarství nesmí v 21. století projít nikomu bez trestu. Bylo by to pro nás všechny velmi nebezpečné. Rozhodně tím nevolám po náletech na ruské území, invazi do Ruska nebo po okamžitém likvidování ruských tanků na Ukrajině.
Je třeba provést rozsáhlou humanitárně-vojenskou operaci s nasazením západních vojenských prostředků. Ta zaprvé pomůže civilnímu obyvatelstvu. Zadruhé pomůže ochránit trasy našich dodávek humanitární i vojenské pomoci. Ale v neposlední řadě enormně zvýší tlak na už nyní vyčerpanou a demoralizovanou ruskou armádu.
Musíme zkrátka vystavit nejvyšší ruské vedení dilematu, zda konfrontaci se Západem zahájí samo Rusko. Zahájí-li, bude to znamenat, že Ukrajina již není v boji s barbarstvím sama. Nestane-li se tak, přinese to ponížení ruské armády a tím enormní tlak ruských generálů na vládce Kremlu. Osobně se domnívám, ba jsem o tom takřka přesvědčen, že dojde na druhou možnost. Putin si už od toho momentu nebude moci být jist, že ho vojáci, tváří v tvář konfrontaci s mnohem silnější alianční silou, nesvrhnou.
Možnosti zapojení Západu
Způsobů k naplnění tohoto cíle by se našlo vícero. Před několika dny jsme s mým kolegou navrhli zavést omezenou bezletovou zónu nad západní částí Ukrajiny.
Nyní, v zoufalé situaci Mariupolu, se nabízí další možnost. Letecký most do tohoto Rusy sužovaného města na jihu Ukrajiny. Letouny NATO přivezou úlevu obyvatelům. Budou ale také plně vyzbrojeny. Letadla s humanitární pomocí budou doprovázet bojové a tankovací letouny NATO. Součástí operace budou i letouny se systémem AWACS a letadla vybavená pro elektronický boj. Říká se tomu „composite air operation“. Rusové dobře vědí, co to pro ně znamená. Jejich důstojníci si dokážou představit, co by přišlo, kdyby na tento letecký konvoj zaútočili.
Tento druh operace nejsilnější vojenská aliance světa zvládne. Česká vláda by podle mého mínění mohla navrhnout tento bod k projednání nejvyšším orgánem NATO – Severoatlantickou radou. Vojenské modality musí být samozřejmě pečlivě posouzeny. Jako problém se patrně ukáže nemožnost přistát v Mariupolu. Není ovšem neřešitelný. Schopnosti shozu pomoci ze vzduchu nejvyspělejší alianční státy samozřejmě mají. Mohlo by se uvažovat také o účasti nealiančních států, třeba Austrálie či Japonska. I v jejich zájmu je, aby Rusko se svou taktikou prohrálo. I s ohledem na Čínu, jejíž vedení by si v případě vojenského konfliktu vůči civilistům patrně také servítky nebralo.
Hlas vojenských expertů musí samozřejmě hrát důležitou roli. Nevyzní-li doporučení vojáků vyloženě negativně, nesmí se politici bát přijmout rozhodnutí. Tak, jako se nebáli spustit letecký most do Berlína v roce 1948, a to tváří v tvář mnohem silnějšímu Sovětskému svazu. Mimochodem: tehdy po politickém rozhodnutí začala létat letadla hned druhý den!
Už žádné další zničené porodnice a mrtvé děti
Ukrajinské vedení se ještě nerozhodlo pro uzavření dohody a já to plně chápu. Rozhodlo se dále pokračovat v boji za osvobození své země a v boji proti barbarství. A v tomto boji nesmí zůstat samo!
A ještě jedna důležitá věc. Nenechme se vystrašit možností užití jaderné zbraně. Jaderné strategie a doktríny jsou dnes velmi složitou záležitostí. Jedná se spíše o problematiku politickou a psychologickou než vojenskou. Její rozbor by dalece přesáhl tento článek.
Zjednodušeně řečeno, pokud nedojde k zásahu NATO proti cílům přímo v Rusku, nebo pokud nebude Západem vyhlášena za oficiální cíl změna ruského režimu, není použití jaderných zbraní ze strany Ruska reálné. Řídicí systém ostatně není ani dnes nastaven tak, že by stačilo zmáčknutí jediného tlačítka jednou osobou.
Necháme-li se však Ruskem jadernou opcí vydírat, může se nám to šeredně nevyplatit. Proč Západ – z aliančních členů USA, Velká Británie a Francie – jaderné zbraně vlastně má? Nemá je kvůli tomu, aby je použil pro boj. Ani k odvrácení hrozby konvenční porážky jako v padesátých až osmdesátých letech. Žádný konvenčně silnější soupeř proti němu už dnes nestojí. Má je především proto, aby se bránil, bude-li jimi napaden. A kvůli tomu, aby ho žádný gangster vlastnící jaderné zbraně nemohl vydírat.
Necháme-li se dnes Vladimirem Putinem „jaderně vydírat“, znamená to, že sami znevažujeme věrohodnost našeho vlastního jaderného odstrašujícího potenciálu. Tedy odstrašujeme sami sebe, místo abychom odstrašovali protivníka. Říká se tomu self-deterrence, tedy sebeodstrašování. Je to podobně nebezpečné, jako když akceptujeme týrání civilního obyvatelstva jako součást vojenské strategie.
Takhle válka je prostě naše. Její rozhodující břímě nese Ukrajina a my jí musíme pomoct, jak jen to jde!
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
