Norský sociální úřad Barnevernet se v poslední době stal terčem kritik v souvislosti s případy odebírání dětí cizincům a jejich rychlým umísťováním do pěstounské péče. K těmto případům patří i kauza Češky Evy Michalákové, jejíž odvolání proti rozhodnutí úřadů o zbavení rodičovských práv k oběma synům a adopci mladšího chlapce projednával tento týden norský soud. Jiní Češi žijící v Norsku naopak oceňují, že jim úřad pomohl, když se ocitli v těžké životní situaci.
Opatrní úředníci s úžasným přístupem, říká Češka
Karolina Lippertová se v roce 2002 provdala za Nora Kjella-Toreho a o tři roky později se manželům narodil syn Theodor. Když měl Theodor nastoupit do první třídy, diagnostikovali lékaři jeho otci vzácnou formu demence. Nemoc zcela změnila jeho osobnost a Kjell-Tore musel být umístěn do ústavu. Karolina zůstala se synem sama.
[ctete-foto]60793[/ctete-foto]
Kolegyně v práci jí navrhla, aby se zkusila obrátit na úřady a požádat, zda by nezajistily pomoc při péči o syna. „Když jsem se dozvěděla, že bych o to musela zažádat přes Barnevernet, tak jsem to chtěla vzdát. Naštěstí jsem se nechala přesvědčit a požádala o schůzku,“ vzpomíná Lippertová. „Nemůžu si vynachválit citlivý, opatrný a úžasný přístup všech úředníků, se kterými jsem se tam setkala,“ dodala.
Barnevernet Lippertové nabídl, že zajistí a zaplatí pro Theodora „společníka“ na zhruba 30 hodin měsíčně a také rodinu, se kterou by Theodor mohl jet jednou za čas na víkend. „Byla to rodina kolegy mého manžela, kteří Theodora brali na chatu na hory, na víkend u moře,“ popisuje Lippertová. Společníkem pro Theodora se stal dvaadvacetiletý syn kamarádky Lippertové. „Chodili spolu do kina, plavat, hrát fotbal – zkrátka takové ty věci, na které je přece jenom chlap lepší než máma. A já měla možnost pracovat i večer nebo si dokonce občas někam vyrazit s kamarádkami. Tak to fungovalo zhruba dva roky, než se naše situace uklidnila,“ říká Češka.
[ctete-foto]28027[/ctete-foto]
Barnevernet se snažil mi zachránit manželství
Blanka Ö. se do Norska přestěhovala se svým synem z prvního manželství v roce 2005. Přišla za norským přítelem, který se později stal jejím manželem a otcem dnes sedmileté dcery. “ V roce 2011 se naše manželství začalo rozpadat a hádky, mimo jiné kvůli manželově nevěře, byly na denním pořádku. Na to samozřejmě reagovaly děti. Mateřská škola naší dcery nás kontaktovala, že posílají zprávu na Barnevernet,“ uvedla Blanka. „Důvodem byla změna dceřina chování. Častěji se počurávala, častěji plakala a byla celkově rozrušená,“ vysvětlila.
Podobně jako řada středo- a východoevropských rodičů, kteří mají problémy s norským sociálním ústavem, i Blanka byla nařčena, že své děti bije. „V té době jsme s bývalým manželem válčili a láska se změnila v nenávist. On proti mně použil, že jsem dceru plácla, tudíž jsem násilnický rodič. Pocházím přece z východní Evropy, kde běžně bijeme děti,“ popsala Češka žijící v jihonorském Stavangeru.
[ctete]26800[/ctete]
„Barnevernet si nás pozval na schůzku, vypracovali plán na zlepšení situace v rodině, nabídli nám párovou terapii. Mne poslali na kurz zvládání vzteku, kde po první schůzce konstatovali, že žádný takový kurz nepotřebuji. Dále nám nabídli Kruh důvěry, kurz převzatý ze Spojených států o tom, jak zvládat těžké situace s dětmi, jak s nimi lépe komunikovat. Manželství to sice nezachránilo, ale mně osobně to pomohlo v těžkých chvílích, kdy jsem se po separaci ocitla sama s dětmi v cizí zemi,“ dodala Blanka.
Pracovnice byla vždy milá a vstřícná
Po dvou separacích následoval v roce 2013 rozvod a úplná odluka nastala v roce 2014. „Tento turbulentní a destruktivní vztah měl velice negativní dopad na naše děti. Ze začátku byl Barnevernet velký bubák, později místo, kam jsem mohla přijít pro radu, podporu a konzultovat svoji životní situaci,“ říká Češka, která se u pracovnic úřadu prý setkala vždy s milým a vstřícným chováním.
[ctete-foto]27602[/ctete-foto]
Anonym, který na nás přišel, brali s rezervou
Se sociální službou Barnevernet má zkušenosti i politolog Lukáš, který žije v Norsku. Na jeho rodinu někdo napsal anonymně udání; podle Lukáše mohl být důvodem fakt, že se rodina mediálně zajímá o práva dětí a žen v evropském kontextu. „Barnevernet sice na toto udání reagoval, ale na prvním a také jediném sezení nás informoval, že již z formy dopisu a špatné gramatiky je patrné, že udání nenapsal Nor, že jde o zjevný pokus útočit na rodiče a že úřad bude případ vyšetřovat i s ohledem na ochranu rodičů před šikanou,“ uvedl Lukáš, který si s ohledem na rodinu nepřál uvést příjmení.
Barnevernet si rovněž vyžádal svolení od rodičů, že se může na situaci dětí zeptat ve školce a ve zdravotním středisku. „Po komunikaci se školkou nám Barnevernet telefonicky oznámil, že udání bylo falešné, že už sepisují zprávu a mají věc za uzavřenou,“ prohlásil Lukáš. „Máme tedy doma zprávu od sociální služby Barnevernet, že je naše rodina šikanována ze zahraničí nebo od cizinců v Norsku za zájem o práva dětí a žen,“ dodal.
[ctete-foto]2677[/ctete-foto]
Udavačské dopisy údajně nemají šanci
Podle něj nemají v Norsku podobná nepravdivá udání, často prý sepisovaná Poláky či Čechy, velkou šanci na úspěch, protože norské vzdělávací a zdravotní úřady mají o situaci dětí velký přehled. „Do norských školek chodí drtivá většina dětí. Od jednoho do dvou let 80,1 procenta dětí a od tří do pěti let 96,6 procenta dětí. Školka monitoruje situaci dětí permanentně. Následně to přebírá škola,“ zdůvodnil Lukáš.
V dubnu se ve více než 60 městech světa konaly demonstrace, jejichž účastníci obviňovali Barnevernet z „únosů“ dětí. Upozorňovali také na to, že často se tyto případy týkají rodin, kde nejméně jeden rodič je cizinec. Šéf norského úřadu pro děti, mládež a rodinné záležitosti Anders Henriksen uvedl, že v roce 2014 bylo do náhradní péče převzato 1664 dětí, z nichž 424 mělo matku narozenou v cizině. Podle kritiků se pracovníci úřadu také více zaměřují na rodiny s nízkými příjmy či na ty, kde má některý z členů zdravotní handicap. To byl i případ Michalákových, kde otec, podezřelý ze zneužívání svých synů, je sluchově postižený.
[ctete-foto]2842[/ctete-foto]
Neslyšící rodiče problém nemají, právě naopak
Slovenka Priska Holodová Edlinger, která žije v Norsku 6,5 roku a vychovává s manželem dvouletého syna, naopak říká, že jako neslyšící rodina žádné problémy s úřady nemají. „Jako neslyšící rodina nemáme problém vychovávat v Norsku zdravé slyšící dítě. Neslyšící rodič důvodem k odebrání dítěte není. Nikdo se nás na nic nevyptával, nikdo nás neřešil, naopak je snaha vše přizpůsobit našim potřebám. Syn je zvyklý z domova používat znakový jazyk a učitelky ve školce, kam chodí, se kvůli němu snaží také základy znakového jazyka naučit,“ řekla Holodová Edlinger.
[ctete]1546[/ctete]
Zařídili pro nás školku, kde pomohli mému synovi, říká matka
Architektka Jitka Holanová přišla do Norska se dvěma dětmi jako matka samoživitelka. Norské úřady k ní byly prý od začátku vstřícné. „Když jsem v Norsku našla první práci, ve školce nebylo místo. Paní na úřadu si sedla k telefonu a po půl hodině mi vytelefonovala místo ve školce vzdálené osm kilometrů. Když zjistili výši mého platu, zajistili i vrácení školkovného,“ uvedla.
Sociální úřad Barnevernet její případ neřešil. „Můj jediný kontakt se systémem byl, když si mě zavolali do školy, aby se zeptali, proč je syn smutný a odmítá s nimi komunikovat. Vysvětlila jsem jim, že postrádá svého otce, který zůstal v ČR. Víceméně stejnou odpověď dostali i od něj. Zorganizovali proto několik schůzek se školní zdravotní sestrou, kde si syn popovídal o tom, jak je těžké přijít do cizí země,“ vylíčila své zkušenosti Holanová.
S diskriminací cizinců se česká architektka v Norsku nesetkala. „Po několika letech jsem získala práci v oboru za úplně stejných podmínek jako Norové. Neexistuje tu diskriminace kvůli původu. Kromě kvalifikace je rozhodující jazyk,“ dodala.
