La morte a Venezia 2022

Samá voda, samé lodě, samé čluny
parníčky, bárky, gondoly
plus jeden zaoceánský kolos vetknutý do laguny.
Hromadná doprava vaporetty:
Lido, Burano, Murano…

„A támhle v dálce, jsou to malé ostrůvky,
nebo lodě obrostlé křovím
se stěžni jakoby stromy?“
„No, no. Sono alberi veri. Sono isole.“
Bývali tu deponováni nepohodlní –
šílenci, zločinci, židi, šlechtici.
„Vot archipelag venecianskij!“
je slyšet smích.
Burani plují na Burano,
Smrt na Ukrajině, Rusové v Benátkách.

Zastávka na ostrově zesnulých: San Michele,
ostrov hřbitov.
Familia Bembo. Kapitán Alfredo di Cocco.
Ezra Pound, co tady dožil.
Rodinné hrobky, dětská oddělení. Kolumbária.
„Nina, dosvidanija.“
Nina se narodila na Sibiři, zemřela v Benátkách, 1886.
Kámen – a ricordo dei nostri cari dispersi in mare –
mariňákům rozptýleným do moře.
Přívoz na rozdíl od toho Cháronova oběma směry.

A tak se vracejí: „Vot Grandkanal!“
Připlouvají
až ke sv. Markovi:
„Vot kakaja balšaja časovňa!“
Selfíčko v polibku
mezi dvěma vysokými sloupy na místě někdejšího popraviště.
„Smotri sjudá!“
„Vot chepnd?“
Holubi hrají ragby
s rajčetem spadlým ze sendviče turistovi.

„Smerť Putinu!“ křikne na ně kolemjdoucí kdosi.
Udiveně se rozhlížejí
táží se sebe navzájem:
„Vot kakaja rusofobija!“
Kroutí hlavami, jako kdyby nic neslyšeli o válce,
kterou vedou ti jejich.
Molodci.

A zatím další a další sestupují do gondol
podobných leskem lakovaného dřeva
černým rakvím.